Přání se maj´ plnit o Vánocích – vánoční povídka na rok 2020

Přání se maj´ plnit o Vánocích – vánoční povídka na rok 2020

Zatracená baba!“ zaklel Vítek, když se vrátil ze zahrady zpět do domu. „Tu nám tu byl opravdu čert dlužen!“
„Co má zase za problém?“ obrátila se k němu Maruška od kuchyňské linky.
„Co jiného,“ odpověděl manžel a objal ji kolem boků. „Hafa. Prý zase v noci štěkal a ona kvůli němu nemohla spát !“
Maruška si jen povzdechla.
Domek koupili před třemi lety. Líbila se jim jeho poloha v obci a blízký les. Jen přistavěli terasu směrem do zahrady a na ní pak rádi sedávali, povídali si a plánovali svůj další život.
Z počátku to vypadalo, že mají jen samé dobré sousedy. Vycházeli dobře i s paní Šilhavou. V rámci dobrých vztahů jí Vítek jednou seřídil sekačku na trávu, spravil plot a Maruška jí zase občas pomohla s taškou z nákupem. To když se náhodou zrovna potkali v místním obchůdku.
Jenže poslední dobou se vztahy začaly horšit. Sousedka jim postupně přestala odpovídat na pozdrav a začala si stěžovat na všechno možné. Rušila ji hlasitá muzika linoucí se z jejich otevřeného okna i hluk motorky, na které je občas přijel navštívit Maruščin bratr. Vůbec nejvíc si začala stěžovat na psa Hafa. Pořád běhá kolem plotu, plaší slepice a ty kvůli tomu nesnášejí vejce. V noci paní budí jeho štěkání a vůbec, je prý agresivní a ona se ho bojí.
„Já se na ni ptala Andulky,“ zmínila se Maruška o kamarádce ze vsi. „Říkala mi, že je to hodná ženská, v dětství jí prý říkala teto Hedviko. Ale ten její manžel že byl domácí tyran. Jejich dcera Naďka kvůli němu utekla hned v osmnácti z domu. Zmizela někde ve světě, nikdo o ní nic neví. A když teď před pár lety Šilhavý umřel, zůstala paní úplně sama. Andulka se docela divila, že s ní máme problémy a …“
Na stole zazvonil odložený mobil.
„Ano?“ Maruška vzala hovor a chvíli poslouchala. „Hm, no dobře. Tak já přijdu!“
Odložila telefon na místo a podívala se na Vítka.„To byla Klára. Prosila mne, abych vzala noční službu. Helena volala, že má horečku, asi chřipka.“
Vítek naštvaně bouchl rukou do opěradla židle. Ale pak rezignovaně řekl.
„Tak se obleč, já tě tam hodím autem, ať nemusíš šlapat do kopce.“
…………………………
Maruška procházela chodbou Dětského domova. Tiše otvírala dveře ložniček a kontrolovala, zda je všechno v pořádku. V pokojích je ale ticho a klid, děti spí. Už chtěla zavřít poslední dveře, když něco zaslechla. Z jedné z dětských postelí se do tmy ozval tichounký vzlyk.
„Copak, Miluško,“ přisedla Maruška na pelest a položila něžně dlaň na tmavou hlavičku, „Copak se děje? Nemůžeš spát?“
Miluška se napřed ani nepohnula. Pak se zavrtěla, otřela si oči a posadila se. „Teto, já bych chtěla domů! Za maminkou! Mně se po ní stýská!“
„To nejde, Miluško, vždyť to víš!“ Maruška jemně otřela mokrou tvářičku a pohladila ji. „Teď přestaň plakat, já tu u tebe chvilku posedím. Nejsi tu sama, neboj se.“
Holčička ještě jednou vzlykla. Pak si zase lehla a chytila Marušku za ruku.
„Ššš,“ broukala tiše Maruška. Miluška si zívla. Pak se zavrtěla, obrátila se na bok a ztichla. Maruška si opatrně uvolnila dlaň a přitáhla děvčátku přikrývku přes ramínka. U dveří se ještě jednou ohlédla. Ale na posteli u okna byl klid. Miluška opravdu spí.
Na pokoji vychovatelek si uvařila kávu a s hrnkem v ruce se usadila do křesla. Myslela na děti, o které se každý den stará. Uličník Davídek, uplakaný Tomášek, zvědavá Tonička nebo drzá Vaneska a další. Děti, o které se rodiče buď nechtějí nebo nemůžou starat.
Milušku přivedla sociální pracovnice přímo ze školy. Maruška si ten den pamatuje velice dobře. Byli s Vítkem autem ve městě a na zpáteční cestě míjeli nějakou nehodu. Pak se dozvěděli, že opilý mladík nezvládl řízení, vjel na chodník a zranil chodkyni. Miluščinu maminku. Té pak v nemocnici lékaři objevili ještě jinou, mnohem závažnější diagnózu. A tak jen co se jakžtakž zotavila, byla přeložena na onkologii. Bohužel, s velmi špatnou prognózou dalšího vývoje nemoci. Protože ty dvě žily samy, skončila Miluška v Dětském domově. Teď se čekalo na rozhodnutí lékařů a soudu, aby mohla odejít do pěstounské rodiny.
Maruška má všechny své děti, jak je sobě a před Vítkem nazývá, prostě ráda. Je jí dětí a jejich osudů líto. Nahlas ale nevyslovila a nikomu nepřiznala, že Milušku má ze všech nejraději.
……………………
Hedvika Šilhavá zaslechla štěkání a otočila se k oknu. Přes záclonu pozorovala, jak se Vítek na zahradě hraje se psem. Mával mu před čumákem klacíkem a Haf poskakoval kolem. Vítek se Hafově marné snaze hlasitě smál. Pak odhodil klacek a pes se za ním radostným skokem vrhnul. Popadl jej a už je zpět. Položil ho Vítkovi k nohám, usedl a ocasem mlátí do země. Očima prosí:
„Chci si ještě hrát!“
Hedvika je chvíli pozorovala s nevědomým úsměvem v koutku úst. Pak se najednou zarazila. V momentě rozrazila okno a hlasitě vykřikla:
„Nechte toho, takový rámus, to tu nemůže být chvilku klid?“
Pak okno opět s třísknutím zabouchla.
„Zase ten jejich pes! To mi dělají schválně! Vydráždí ho a čokl se může uštěkat. Co se sem nastěhovali, je tu pořád randál. Takový tu býval klid!“
Rozčileně přecházela po pokoji, ruce se jí klepaly. V očích se jí objevily slzy a mimovolně jí stékaly po tváři. Hedvika si je uvědomila až po chvíli a rozzlobilo ji to ještě víc.
„Zase brečím. Kvůli nim. Proč se sem jenom nastěhovali? Vždyť je to jen taková… taková verbež sobecká!“
Vítek a Haf se na sebe po jejím křiku na sebe podívali. Pes přestal bušit ocasem, Vítkovi ztuhla ruka a další aport nehodil. Místo toho klacík odložil na zídku terasy a kývl na psa.
„Pojď, jdeme do tepla!“
………………………..
„Slyšelas ji?“ zeptal se Vítek, když se oba vrátili do domu. Haf se spokojeně uložil na své místečko u topení a Vítek pokračoval. „Zase na nás vyřvávala z okna. Co jí to jen, proboha, přelítlo přes nos? Co jí na nás tak vadí?“
Maruška jen pokrčila ramena a neodpověděla. Paní Šilhavá ji zrovna nezajímala.
„Vítku, za chvíli jdu zase na noční. Přijedeš pro mne ráno? Měli bychom už udělat nákup. Vánoce budou za chvíli a …“
„No jo,“ přikývl Vítek. „Už víš, jak bude sloužit?“
„Podívám se a zavolám ti. Šéfka služby zase přepisovala. Ta chřipka přišla letos nějak o hodně dřív!“
„U nás to řádí také. Za to může to mizerné počasí,“ a Vítek se podíval do okna. „Kdyby začalo mrznout a aspoň trochu snížku kdyby spadlo…“
„Abys mohl na lyže, co?“ zasmála se Maruška. Už si obouvala boty, pak kolem krku omotala šálu.
„Prosím tě, podej mi z ložnice ten modrý balíček. Málem bych na něj zapomněla.“
„S kým se zase loučíš? Kdo odchází?“ ptal se, když jí balíček podával.
„Přece Jiříček, zapomněl jsi? Jde do adopce a jeho rodiče si ho berou už teď, aby s nimi byl na Vánoce,“ a Maruška nepatrně povzdychla. Vítek to už nekomentoval. Věděl, jak má jeho žena všechny děti ráda. Že jim nové rodiny ze srdce přeje – zároveň se s nimi nerada loučí. Tak se jen k Marušce sklonil a dal jí pusu do vlasů.
„Neboj se, bude líp,“ řekl přesvědčivě.
………………………
Chřipka v domově dál řádila, Onemocněly děti i personál. Marušku nemoc jako jednu z mála minula, sloužila jednu službu za druhou. Nijak jí to ale nevadilo.
„Já se letos na ty Vánoce tak těším!“ přitulila se k Vítkovi, když spolu vyráběli výzdobu domu. Vítek se jen zasmál. Ví, proč je Maruška tak natěšená.
Úřady schválily, že holčička Miluška může do pěstounské péče. A oni dva o ni požádali. Chtějí si Milušku vzít domů. Napřed jako pěstouni, no a později se uvidí. Miluška to ještě neví. Protože oba mají strach. Co kdyby něco nevyšlo a Milušku jim nesvěřili? Unesla by holčička další ránu? Zatím tedy spolu běhají po úřadech, lékařích a podstupují různá šetření. Konec všeho je ještě daleko, ale už nyní je v plánu, že Miluška u nich stráví Vánoce.
„Kdy jí to chceš říct?“ zeptal se Vítek . „Do Vánoc je už jen pár dní!“
„Myslím že až v sobotu. To mám poslední službu. Hodně dětí právě v sobotu odchází na svátky domů. Tak aspoň nebude moc smutná. Já se ale moc bojím, že to odmítne, že k nám nebude chtít jít!“ zahleděla se na něj s obavou Maruška.
„Co blázníš? Proč by nechtěla? Sama po každé službě říkáš, jak tě vítá, že se na tebe těší. Děcko pozná, kdo ho má rádo!“
„Haf, haf,“ ozval se nečekaně pes za sklem dveří na terase. „Haf, haf!“ ozýval se jeho nepřetržitý štěkot.
„Nech toho!“ okřikl ho Vítek, „nebo zase na koštěti vyjede ta čarodějnice!“
„Haf, haf,“ nedal se odbýt pes. Vítek se mrzutě zvedl z pohodlného gauče a šel se podívat, co se na terase děje. Pes se po něm krátce ohlédl, a pak znovu upřel pohled do koruny staré třešně, rostoucí vedle zídky. Na větvi tam sedí velká černá kočka. Psa okatě ignoruje a důkladně si čistí kožíšek.
„Kša, kša,“ zahnal vetřelkyni Vítek. „Hodný pejsek,“ pochválil pak Hafa. „Hlídáš krmítko, viď? Aby ta cizí potvora nechytala ptáčky.“
„Co zase tak řvete? Já si už budu stěžovat na úřadě, to se nedá vydržet!“ ozvalo se do tmy. Vítek jen zakroutil hlavou a beze slova zapadl zpět do pokoje
„Semetrika,“ pronesl směrem k Marušce. Dál se paní Šilhavou nezabývali.
Stará paní se ale dál zabývala jimi. Každý den stála u okna a pozorovala, co se u sousedů děje. Po každé si našla důvod co komentovat a podrážděně je napomínat.
„Co ti na nich tak vadí?“ ptala se přítelkyně Zdena, když si Hedvika stěžovala. „Vždyť jsou to normální mladí, nemůžeš po nich chtít, aby mluvili šeptem!“
„Jsou to obyčejní sobci!“ odsekla Hedvika. Ale na otázku, co ji k názoru že jsou to sobci přivedlo, neodpověděla. Uzavřela se do sebe a mlčela.
………………………………
„Hlídáš tu troubu?“ zeptala se Maruška, když při výrobě dalšího plechu s cukrovím zjistila, že Vítek místo času pečení sleduje hokej v televizi.
„Jé,“ vyskočil manžel. Vytáhl plech, zasakroval, protože se v tom spěchu popálil, a honem plech s připálenými rohlíčky expedoval dveřmi na terasu. Maruška se rozesmála. A smála se pak ještě víc, když posléze Vítek zjistil, že si na jeho tak oblíbených rohlíčcích pochutnali pes s kočkou.

foto Alena Tollarová

„Moje rohlíčky,“ bědoval. „Byly hnědé jen maličko, opravdu maličko. A ta zvěř mi je sežrala!“
„Co se divíš,“ chechtala se mu žena. „Vždyť jsi jim to naservíroval přímo pod nos!“
Pes do toho štěkal, kočka Bětka mňoukala a otírala se mu okolo nohou. Chtěli by přídavek.
„Začíná sněžit, možná budeme mít Vánoce bílé!“ řekl Vítek, když se vrátil hlídat zase pečicí troubu.
„Hm, to by bylo pěkné. Ale divím se, že sousedka nevyběhla.“
„Nějak nás poslední dobou zanedbává,“ souhlasil Vítek. „Mám hlad. Co máme dnes k večeři?“
…………………………….
„Zatracený sníh,“ brblal si druhý den ráno, když musel před odjezdem do práce nastoupit s hrablem a koštětem. U vrat garáže se za noc vytvořila půlmetrová závěj, s autem se nedalo vyjet. Sníh stále padal. Jen se odpoledne vrátil, musel ho odhazovat zase. Brblal, ale v podstatě mu to vůbec nevadilo. Sníh přece k Vánocům patří. A Miluška si aspoň užije nové boby, které měl pro ni nachystané Ježíšek. Takže nabíral sníh, odhazoval stranou a do rytmu si pískal. Pak mu náhodou padl pohled stranou a zarazil se. Vchod domu sousedky Šilhavé byl pořád zavátý, z komína domu se nekouřilo.
„Nevíš, jestli ta čarodějnice od vedle na svátky někam jela?“ ptal se Marušky, když skončil s prací a vrátil se do tepla útulného pokoje.
„Kam by jela? Vždyť prý nikoho nemá?“ podivila se Maruška. „Proč se ptáš?“
„Já ti nevím, něco se mi nezdá. Nemá odhrabaný sníh. A netopí si.“
Oba na sebe mlčky hleděli.
„Jestli jí nic není, tak nám strašlivě vynadá,“ zamýšlel se Vítek.
„A jestli jí něco je?“ hlesla Maruška. „Co když nám tak dlouho nevynadala právě proto?“
„Víš co? Já jí jdu odházet sníh. Jestli je doma, tak mi vynadat určitě přijde!“
Vítek na sebe hodil bundu a vyšel z domu. Maruška ho pozorovala oknem. V domku vedle se nic nedělo, ani záclona se nepohnula. Marušce to nedalo. Oblékla se také a vyběhla. Vítek už měl uklizený přístupový chodník a ometal schody. Maruška po nich vyběhla a zaklepala.
„Paní Šilhavá, paní Šihavá,“ zavolala. Nic.
„Paní Šilhavá,“ opakovala Maruška volání. Opět bez odezvy. „Asi není opravdu doma!“
Stoupla si na špičky, aby se podívala dovnitř proskleným okýnkem na horní straně dveří. V tom jí uklouzla noha, tak tak se zachytla dveří.
Lup. Klika pod její rukou povolila, dveře se otevřely. Oba se na sebe podívali.
„Není zamčeno!“ Marušce se jemně zachvěl hlas.
„Paní Šilhavá,“ ujal se zavolání Vítek. „Paní Šihavá!“
Z vnitřku domu se ozvala slabá odpověď.
„Tady, pojďte sem, prosím!“
……………………..
Hedvika v nemocnici nebyla dlouho. Zkolabovala, protože prodělala těžkou chřipku. V horečkách zvládla zatopit, uvařit si čaj, až ji nakonec dostihlo celkové vyčerpání a dehydratace. V nemocnici ji zavodnili infuzemi, dostala podpůrnou léčbu a za dva dny už byla propuštěna do domácí léčby.
„Přijede sestra,“ lhala bez mrknutí oka lékaři. „Budou přece Vánoce, nemůžu jí to udělat!“
Podepsala reverz a sbalila si tašku, kterou jí do nemocnice přinesla přítelkyně Zdena.
„Paní Šilhavá přijela, je už doma,“ dívala se Maruška oknem za odjíždějící sanitkou. „Vítku, já vím, že je hodně protivná, ale přece ji tam nenecháme tak samotnou!“
„Já to čekal, že to řekneš,“ usmál se na ni manžel. „Tak jo, pozveme ji. Třeba bude ráda.“
Odmlčel se a skepticky dodal:
„No, třeba bude, ale moc bych tomu nevěřil. Jednou čarodějnice, pořád čarodějnice. Ale budeme mít klidné svědomí, že jsme to aspoň zkusili.“
……………………….
Na druhý den dopoledne Maruška zazvonila u paní Šilhavé. Otevřela jí malá drobná šedivá paní.
„Propána krále, ta za těch pár dní sešla,“ lekla se jí v duchu Maruška, ale navenek nic nedala znát.
„Dobrý den, včera jsme s manželem viděli, že jste se vrátila z nemocnice. Chtěla jsem se zeptat, jestli něco nepotřebujete.“
„Nic nepotřebuji,“ chtěla Hedvika odseknout, ale ostrá slova jí nějak nešla z úst. Odkašlala si a začala znovu.
„Nepotřebuji nic, všechno zvládám!“
„Jsem ráda, že je vám už líp,“ usmála se Maruška. „Víte, nás oba hodně mrzí, že jsme si poslední dobou nerozuměli. Rádi bychom s novým rokem začali znovu.“
Hedvika přešlápla z nohy na nohu. Co to ta holka povídá? Už aby raději šla! Ale nemůže ji přece vyhodit, když jí před pár dny ona i ten její praštěný manžel pomohli!
„Opravdu nic nepotřebuji. Děkuji vám, že jste mi zavolali doktora, byla jsem jen nějak slabá. A co bude dál, uvidíme…..“
Maruška ji nenechala domluvit a přerušila ji dřív, než stačila doříct odmítavá slova.
„Já vás vlastně přišla pozvat na zítra večer k nám. Byli bychom moc rádi, kdybyste přišla. Bude nás lichý počet a to se nemá. Nosí to prý smůlu. Prosím, přijďte k nám na večeři! Máme kapra, ale jestli ho nemáte ráda, udělám vám řízek nebo i něco jiného!“
Hedvika na ni jen zírala. Ta mladá říká… Oni ji zvou? Chtěla odmítnout, říci „nechci, nestojím o vás,“ ale z úst jí vypadla slova úplně jiná. „… přijdu, děkuji!“
Pak sama sebou zděšená zavřela rychle dveře. Jen ještě zaslechla, jak na ni ta dívka volá.
„Zítra ve čtyři odpoledne, ano? Moc se na vás těšíme!“
„Jsi tu hodně brzy, jak to dopadlo? Přijde zítra?“ vyptával se Vítek a skepticky se usmíval.
„Přijde,“ byla nadšená Maruška. „Měli jsme se vsadit, prohrál bys!“
……………..
Celý ten další den bojovala Hedvika sama ze sebou. Půjde? Nepůjde? Vymluví se na to, že ji něco bolí. Jenže oni jsou schopni zase volat doktora! Půjde. Ale proč? Na co jí setkání s takovými sobci? Že jí teď pomohli? Kdo ví proč. Ona přece ví, že jsou sobečtí. Vždyť to v létě slyšela na vlastní uši! Ty jejich úvahy, plány….. Ví, že myslí jen na sebe a na to aby si v životě jen užívali! Ne, nejde tam. A jestli pro ni ta mladá přijde, tak jí to řekne. A vyhodí ji!“
Myšlenky se jí v hlavě honily celý den. Pak se pěkně oblékla, učesala a prohledala spíž, co by sebou mohla vzít jako dárek. Přesně ve čtyři hodiny zazvonila u sousedů.
„Já otevřu, já!“ vykřikl někde uvnitř domu dětský hlásek a vchodové dveře se otevřely. Na prahu se objevila malá holčička.
„Dobrý večer,“ zazpívala tenkým hláskem.
Hedvika na ni užasle zírala.
„Naděnko, Naděnko,“ zaúpěla nakonec a zapotácela se. Z rukou jí vypadla taška s kompoty, zařinčelo rozbité sklo.
„Vítku,“ vykřikla Maruška vyděšeně, „honem sem pojď!“
A sama už paní podepírala, s Vítkovou pomocí ji dovedla do pokoje a tam usadila do křesla.

foto Marie Bartošová

„Paní Šilhavá, paní Šilhavá, napijte se, slyšíte mne?“
Hedvika mlčela a stále očima sledovala malou holčičku. Ta stála poblíž křesla a vyděšenýma očima ji sledovala.
„Teto, ta paní umře?“ vzlykla vystrašeně.
„Neboj se, neumře,“ uklidňovala ji Maruška, ale sama byla vylekaná až na půdu. Co se stalo? Proč paní Šilhavá volala nějakou Naďu?
Pak Hedvika natáhla ruku k děvčátku.
„Pojď sem ke mně,“ zachraptěla. „Jak se jmenuješ, holčičko?“
„Miluška,“ píplo děvčátko.
„A dál?“ ptala se Hedvika s úzkostí i nadějí. „Jak se jmenuješ dál?“
„Pešková,“ pípla opět holčička.
„Pešková,“ opakovala zklamaně Hedvika. „Já jsem myslela..“
„Miluščina maminka …“ začala povídat Maruška…
„Bože, já jsem trdlo.“ přerušila ji Hedvika. „Ty máš příjmení jako tvůj tatínek. Maminka byla přece vdaná, že?“ a s novou nadějí se na holčičku zahleděla.
„Já nemám tatínka,“ kroutila hlavou Miluška. „Mám jsem jenom maminku. Ale ona je v nemocnici. Je moc nemocná, ani na návštěvu k ní nesmím!“ a v očích se jí objevily slzičky. Hedvika ji přitáhla k sobě.
„Chudinko moje maličká. Máš jméno jako moje maminka. Také se jmenovala Miluška Pešková!“
Zarazila se.
„Miluše Pešková,“ zopakovala nahlas. Pak se obrátila k Marušce a Vítkovi. „Co se to tu děje? Kdo ta holčička je?“
„Je z našeho Domova. Co v něm pracuji,” odpověděla nechápavě Maruška. “Dnes je u nás na návštěvě, protože…“ zarazila se, podívala na holčičku, pak na manžela.
„Vítku, myslím, že Haf potřebuje vyvenčit, běžte s Miluškou na procházku, ano?“
Vítek pochopil.
Jen za ním a Miluškou zapadly dveře, sedla si Maruška vedle paní do druhého křesla a začaly si povídat.
……………………………
U večeře jich byl opravdu sudý počet. Ale o dvě duše více, než Maruška s Vítkem plánovali. Protože Miluška moc prosila, aby s nimi jedli i pes Haf a kočka Bětka. Maruška umluvila Vítka a přání jí splnila. Samozřejmě jim neprostřela na svátečně vyzdobeném stole. Misky s kousky kapra a vařené zeleniny jim položila ke zdi tak, aby na ně Miluška dobře viděla. Holčička byla přímo nadšená. Neustále brebentila a komentovala vše, co se kolem ní dělo.
„Musím teď pustit na chvíli psa na terasu,“ řekl Vítek, když všichni dojedli. „Ty nikam nechoď, Miluško. Čekej tady na Ježíška!“
Holčička zmlkla a ani nedutala. Upřeně velkýma očima hleděla oknem do tmy. Náhle někde zazvonil zvoneček.
„Miluško, …!“ oslovila ji tiše Maruška. „Pojď se podívat do pokoje!“
Na nazdobeném stromečku hořely svíčky, prskaly prskavky a pod ním na zemi ležela kupa balíčků.
„Nejmladší rozdává,“ přistrčil k nim Vítek holčičku. Ta váhavě vzala jeden do ruky a nejistě se obrátila k ostatním.
„Musíš přečíst, co je na něm napsáno,“ poučil ji Vítek.
„Teta Maruška,“ slabikovala Miluška.
„To je moje,“ Maruška si převzala dárek. „Čti dál, Miluško, pro koho jsou ty další?“
Miluška už pochopila. Brala jeden balíček za druhým, hledala jmenovky a pomalu četla jména. Když už po třetí četla to své, zbylé dárky ji přestaly zajímat. Rozbalovala si jeden balíček za druhým, objevila panenku, obrázkovou knížku, pekáč na sníh. Pak se celá rozzářená obrátila na Hedviku.
„Podívej, co všechno mi Ježíšek přinesl, Byla jsem moc hodná. A co jsi dostala ty?“
„Ježíšek nevěděl, že tu budu,“ pokoušela se situaci zachránit Hedvika.
„Ale věděl,“ usmál se Vítek. „Taky vám tu něco nechal!“ a podal jí jeden z balíčků. Hedvice se třepaly ruce, když ho přijímala. Tak dlouho na Vánoce nic nedostala. Rozpačitě držela dárek v ruce. Zvědavá Miluška nevydržela.
„Já ti to rozbalím,“ vyskočila a hned nadšeně začala trhat papír. „Ježíšek ti přinesl knížku! Ale nejsou v ní žádné obrázky, ty jsi zlobila?“
Hedvika se rozesmála.
„Asi jsem zlobila.“
Miluška se na ni chvíli dívala. Pak si sedla vedle ní a přitulila se.
„Já mám maminku a tetu a strejdu. Ale nemám babičku. Protože ta moje bydlí moc daleko a já ji vůbec neznám. Maminka mi slibovala, že ji najdeme, ale teď nemůže. Budeš moje babička?“
……………………………………..
Konečně bylo blažené děvčátko v posteli. Tak moc toho ten den prožilo. Teď tvrdě spí, vedle na polštáři leží nová panenka.
Dospělí ještě sedí v pokoji celí udivení, co se to všechno vlastně přihodilo.
„Je to moje vnučka!“ pronesla Hedvika zamyšleně. „Z toho, co povídala, a ta její podoba, celá moje Naděnka. Její otec, no, bil mne. Ona se mne snažila bránit, ale byla taková slaboučká. Nevydržela by v tom žít stále. Byly jsme domluvené, že jakmile jí bude osmnáct, odstěhuje se. Aby ji nemohl donutit se vrátit. Dala jsem jí tenkrát všechny peníze, co se mi podařilo ušetřit. Pak, když manžel zemřel, jsem se ji pokoušela hledat, ale nenašla jsem ji. Nevěděla jsem, že se jmenuje jinak. Přijala příjmení mé matky za svobodna.“
„Proč jste se proboha nerozvedla?“ ptala se s údivem Maruška.
„Byla jiná doba,“ povzdechla si Hedvika. „Dům byl manžela, já neměla nic. A vůbec, tenkrát se ženy moc nerozváděly.“
Neprozradila, jak jí Jiří vyhrožoval. Že jestli od něj odejde, najde si ji a zabije ji i holku. Raději trpěla, aby dceru ochránila.
„Teď bych měla začít povídat já!“začala pomalu. „Víte, já byla přesvědčená, že jste velicí sobci. Jenomže asi jsem se spletla!“
Vyprávěla, jak jednou v létě zaslechla náhodou jejich hovor. Slyšela, jak Vítek Marušce vysvětluje, že budou žít bez dětí. Kam všude si zajedou, co si koupí. Jak jim samotným bez dětí bude dobře. Podle jejich povídání tehdy usoudila, že jsou to sobci, kteří děti nechtějí, protože by se kvůli nim museli omezovat.
„Ale tak to přece není,“ zašeptala Maruška. „To je úplně jinak.“
Vítek a Maruška si dítě přejí už několik let. Jenže se nedaří. Vyšetření ukázala, že Maruška má zdravotní problémy a pravděpodobně mít dítě nikdy nebude. Vítek se ji tehdy snažil jen utěšit. Povídal jí, že ji má rád, nikdy ji neopustí. Že mají spoustu let před sebou a než se něco rozhodne definitivně, budou jezdit po světě a užívat si.
„Tak je to,“ zamyšleně pronesla stará paní. „Jak lehce se může člověk zmýlit!“
„Už se tím netrapte,“ usmála se na ni Maruška.
„A chtěla byste,“ začal Vítek váhavě, „chcete navštívit dceru v nemocnici? Já bych vás tam zítra odvezl autem!“
„Vy byste mne tam odvezl? Za mojí Naděnkou? Vy víte, ve které nemocnici leží?“
„No samozřejmě, my za ní už byli. Potřebovali jsme její souhlas, aby Miluška mohla být u nás,“ přikývl Vítek.
„Naděnka, já uvidím moji Naděnku,“ Hedvika měla v očích slzy a v hlase úžas.

foto Miluše Hasenohrlová

Konečně ji uvidí, obejme, zkusí jí nahradit všechny ty měsíce a roky, kdy jí nemohla nějak pomoci.
Seděli, usmívali se na sebe a v duchu probírali svá přání a touhy. Ani jeden z nich si nevšiml, že venku proletěla padající hvězda a na své cestě krátce problikla do pokoje škvírou mezi závěsy.
Padající hvězdy plní přání. A kdy jindy by se měla plnit přání než o Vánocích?
Nikdo z nich tedy netuší, že příští rok jich na Vánoce bude o dvě osoby víc. Protože ani doktoři zatím nevědí, že Naďce poslední léčba zabrala. Že už má jen krůček k uzdravování. A kdo bude ta druhá osoba?
No, osoba….
Jenom taková úplně mrňavá osůbka to bude ….

 

náhledové foto Pavel Marhan

4 thoughts on “Přání se maj´ plnit o Vánocích – vánoční povídka na rok 2020

  1. Moc krásná povídka, jejíž písmenka jsem přímo hltala. Kéž by vždy vítězila láska, dobrota, obětavost a sounáležitost člověka k člověku.

  2. Mám oči plné slz, je to dojemná povídka, prostě vánoční. Určitě se takové příběhy dějí i ve skutečném životě a nejen ty, plné násilí a smutku. Možná těch je, bohužel, víc. Ale normální člověk chce věřit v dobro, lásku, porozumění a odpuštění. Povídka mi pohladila duši. Děkuji.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *