Poděbrady se pomalu nořily do večerního šera. V zahrádkách kavárniček a cukráren bylo ještě živo, lid poděbradský, lázenští pacienti i obyčejní hosté si užívali nečekaně krásného a teplého dubnového večera roku 2015. Král Jiří spokojeně shlížel z výšky svého koně a čekal, až se jeho poddaní i návštěvníci města odeberou k nočnímu spánku. Těšil se, že pod rouškou tmy projde městem, zkontroluje, zda je vše v pořádku, a hlavně, jak jinak, protáhne kosti a možná i zajde nepoznán do šenku na skleničku dobrého vína. I jeho kůň už nedočkavě podupával nožkou. Ještě štěstí, že středem náměstí vede rušná silnice, a tak se téměř neznatelný pohyb kopyt dal vykládat jako otřesy od průjezdů všech těch řvoucích  motorek a různých aut.
“Jak se ten svět změnil, jaké zde kdysi bývalo ticho a klid,” povzdechl si Jiří při svém rozjímání a dále trpělivě vyčkával. Konečně. Ze tmy se vynořila postava, vyskočila na sokl a natáhla ke králi ruku.
“Kde jsi byl tak dlouho, šašku?” bručel král, ale již se chopil podávané ruky, seskočil z koně a za pomoci Palečka slézal dolů na poděbradskou dlažbu. Kůň nespokojeně zafrkal, když pochopil, že se s ním na procházce nepočítá, ale zůstal dále nehybně stát. Už si na to za těch sto dvacet let zvykl.
Jiří s Palečkem se vyhnuli osvětleným širokým ulicím a vnořili se do tmy úzké uličky. V tom oba na místě ztuhli. Tmou města se rozlehl nečekaný výbuch, řev promíchaný smíchem. Král i jeho šašek si za ta dlouhá léta už zvykli na ledaco, ale co bylo tohle? Pomalu se oba blížili k oknu a opatrně nahlédli do místnosti.
“Čert,” vykřikl Jiří.
“A druhý,” vyděsil se i Paleček. Vzápětí se oba důstojným krokem rychle uchýlili do bezpečí za nejbližší roh.”Od kdy jsou v Poděbradech čerti, šašku?” řekl překvapeně král. “Neviděl jsem je už hezkých pár století, a co zde stojím na podstavci, tak jsem o nich už ani neslyšel. Poděbrady jsou přece dobré město, platí daně, dodržují zavírací dobu v šencích a vyrábějí chutnou zmrzlinu, co by tady dělali čerti?”
“Ani přehnaně nenalévají pod míru a porce v hospodách dávají taky slušné,” přidal se k němu Paleček.”Že by jejich přítomnost zde byla proto přivolána, že někde se na oběd musí čekat neskutečně dlouho?”
“To se mi nezdá,” vrtěl hlavou Jiří, “pojďme se na ně ještě jednou podívat.”
Znovu se opatrně připlížili k onomu oknu. Jenže, co to? Za oknem již žádní čerti nejsou, osvětlení je téměř tlumené, míhají se tam postavy v černém, připravují něco na stolech a přirážejí k nim židle, roztahané po celé místnosti.
“Možná se nám to jen zdálo, kdo ví, co jsme to vlastně viděli,” usoudil nakonec král a vydal se s šaškem znovu na cestu. Ale po několika krocích je znovu zarazil hurónský řev.
“Kruci, co se to zde dnes děje?” zaklel nekrálovsky Jiří a nahlédl do jiného okna.
“Samý báby,” zabručel za ním nevrle Paleček.
“Báby a v hotelu Junior?” podivil se král, ještě jednou se do okna zadíval a pak šaška přísně okřikl.
“Jaký báby, šašku, pořádně se podívej, vždyť jsou to skoro mladice. Že ty sis s sebou zase nevzal ty brýle, co je někdo zapomněl na lavičce v parku?”
“No, nevzal,” pípl zkroušeně Paleček, “ale zase lépe slyším. Asi se chystají na lov, je řeč o liškách.”
“A hele, ta, co povídá o medvědu, ta je podobná té na obrazu, co visel v hodovní síni hned vedle podobizny Přemysla. Jó, to byly časy,” zasnil se Jiří.
“Mně zase připomíná tu starou kořenářku z brdských lesů, čarodějnici jednu,” zabručel Paleček, ale dal si přitom moc dobrý pozor, aby ho Jiří neslyšel.Král se posmutněle otočil a vydal se zpět na náměstí. Dnešní procházka mu úplně stačila. V kloubech mu vrzalo, v zádech dloubalo, a ty vzpomínky..
Celou sobotu Jiří opět shlížel z výšky na dění pod sebou. Sledoval, jak po Labi pluje jeho hlídací labuťák Láďa.
Láďa má svého krále rád, poctivě křižuje řeku, vše má v merku a pokud se mu jen něco nepozdává, neváhá zakročit. Nedělá mu problém kontrolovat ani policejní člun. Co kdyby to byli maskovaní podloudníci? Tak mistrně hraje roli popleteného a zamilovaného ptáka, až mu naletěli i ostřílení policejní hoši.
A král nadále pozoroval své město. Viděl ženy procházející se po městě, jiné, jež mířily k solné jeskyni, mlsaly zmrzlinu či nasedaly na loď z jeho flotily. Sem tam se mezi ženami mihl nějaký muž, jeden pár v davu jezdil na koloběžkách. Ale ženy byly jednoznačně v přesile a navíc téměř všichni tihle noví hosté měli nějakou divnou placku na hrudi a byli rozesmátí a v pohodě. Jinak v Poděbradech vládl běžný lázeňský klid a mír, jen toho smíchu bylo nějak víc. Večer se Jiří i se šaškem Palečkem opět vydali do poděbradských ulic. U hotelu Junior král zpomalil. Nahlížel nedočkavě do oken, děje se tam opět něco? Je tam veselo? Ale hned se točil zpět. Za okny byla tma a ticho. Rozesmáté dámy nikde.
“To zase bude dnes nuda,” pomyslel si zklamaně Jiří, “no co, půjdu se podívat dále do města.”
Nepoznán pokojně kráčel městem, následován svým věrným šaškem a přítelem Palečkem. Už se obracel k domu, když něco zaslechl. Nějaký rámus, křik. Srdce mu nedočkavě poskočilo, že by přece jen měl štěstí a narazil na ony rozesmáté ženy?  Své město a lid má rád, přál jim vždy jen to nejlepší, ale co naplat, přece jen by po těch letech ocenil něco nového, neotřelého. I s Palečkem se uchýlil za tlustý kmen vysokého stromu a naslouchal. Jsou to ony! Poznával ten smích, výkřiky, ty vysoké jasné hlasy. Co si to dnes povídají? Po čem touží? Že by přece jen šly na lov, jak včera Paleček předvídal? Nedočkavě naslouchal a snažil se dešifrovat útržky slov – hledáme, nemáme, najdeme.., ale co vlastně ty ženy postrádají? O čem se to baví?  Ve snaze jim lépe porozumět se král neopatrně vyklonil a ukázal svou siluetu.
“Támhle je, jeden stojí za stromem,” ozval se do tmy výkřik.”On se nás asi bojí,” vykřikla jiná žena a tmou se opět rozburácel smích, “v Poděbradech je málo mužů.”
“Muže, ony loví muže,” zjistil král a leknutí mu dodalo energii do staletých nohou. Jiří prchal, co mu síly stačily, jen ať už sedí v bezpečí na svém koni.
Hůř dopadl Paleček. Jakmile pochopil, co ženy vykřikují, strachem celý ztuhl. Cítil, jak mu nohy dřevění, stávají se neohebnými, tuhne mu celý trup. Když rozverné ženy došly po lázeňském korzu až k němu, nalezly vedle stromu už jen mužskou sochu.
Druhý den, když vyšlo slunce, se král vzpamatoval a zastyděl se za svůj noční děs.
“Já, český král, a najednou jsem si nevěděl rady s rozdováděnými ženami? Jak krásně mi s nimi mohlo být, zvláště ta jedna, blonďatá, ta se mi móc líbila,” truchlil dodatečně. Byl tak smutný, že ze solidarity s ním se i nebe zatáhlo a začalo pršet.
Jenže pozdě bycha honit. Celé dopoledne král jen sledoval, jak ženy s plackou na prsou  kolem něho procházejí s taškami a kufry, líbají se a mávají si na rozloučenou.
“Tak zase za rok,” vykřikovaly rozjařeně.
“Rok vydržím,” potěšilo Jiřího, “zase přijedou.”
Nešťastný král. Neví, že íčkařky mají sraz každý rok někde jinde. Že příští rok se sejdou – třeba v Bohumíně. Nebo v Olomouci? To je přece jedno. Podstatné je, že král Jiří na ně už bude vzpomínat navždy. A při vzpomínání ho vždy zahřeje u srdce a pokaždé si řekne:
“No, to tu ještě nebylo a dlouho nebude. Bohdá se toho dožiji ještě jednou.

 

Tuto povídku jsem napsala v roce 2015, po prvním setkání íčkařů v Poděbradech, a zveřejnila ji na portále i.60 Vložila jsem ji sem, protože povídka Poděbrady ll. na ni místy navazuje. Vím, že nezúčastněným budou obě nejspíše připadat trochu nesrozumitelná, protože jsem v nich pohádkově zpracovala naše  skutečné zážitky, takže když budete chtít vědět něco podrobněji, zeptejte se, třeba odpovím 🙂