Rozlouskni oříšek

Rozlouskni oříšek

1. Na lavičce v parku

„Takoví blbci,“ šeptala si v duchu Majda. „Nic jiného, jenom blbci,“ opakovala si a zadržovala slzy. Za zády jí ještě stále zněl posměšný pokřik dětí.
„Majda, pajda, pajdalena. Manda, banda, že ti není hanba. Zrzi, zrzi, co tě mrzí, ta zrzavá palice, ta tě mrzí velice.“
Majda opatrně nakračovala po chodníku. Školní batoh na zádech tížil, ale ještě větší tíži cítila na prsou.
„Pitomci,“ opakovala, „jako bych za to mohla.“
Majda má velké trápení. V létě hned na začátku prázdnin jeli všichni k babičce a dědovi na návštěvu. Maminka, tatínek, Majda a sestřička Alenka. Majda si ještě moc dobře pamatuje, jak se s Alenkou těšily. Pošťuchovaly se spolu na zadním sedadle, maminka je trošku napomínala a tatínek se jim smál.
„Nech je, mamko,“ říkal, „začínají jim prázdniny, ať si to volno holky užijí. Majdo, Alenko, a co kdybychom si zazpívali?“
„I ty, taťko?“ zeptala se Majda a mrkla na Alenku. Tatínek sám vždycky říkal, že bručí jako sousedova koza. Soused sice žádnou kozu neměl, ale holčičkám se tatínkův příměr moc líbil.
„Koza nebručí, koza mečí, tatínku,“ výskala vždycky malá Alenka.
„Koza v mém krku jen bručí,“ hájil se tatínek a smál se. „Po mně tedy rozhodně žádný talent ke zpěvu, holky moje, nemáte.“
Tak tehdy jeli, děvčata s maminkou zpívaly a tatínek si pobrukoval. Svítilo sluníčko, po louce se procházel nohatý čáp a na stromech okolo silnice se červenaly třešně.
A pak se to stalo. Majda si ten obrázek pamatuje tak jasně, jako by to bylo včera. Zrovna je předjížděla s velkým řevem červená motorka. Majda seděla v autě za maminkou na pravé straně, napřed se podívala na motorku, ale než stačila něco říct, maminka vykřikla. Majda se honem koukla na druhou stranu. A tam uviděla bílé auto. Vyjíždělo z boční silničky, nedalo jim přednost a jelo přímo na ně. Tatínek ještě strhl volant, snažil se zabránit srážce, ale už bylo pozdě.
Potom se Majda probudila až v nemocnici. V první chvíli nevěděla, kde je, plakala a chtěla domů. Pak za ní přišla paní doktorka, všechno jí připomněla a vysvětlila. Tatínek i maminka byli po autonehodě oba těžce zranění a Majda měla zlomenou nohu. Jen malé Alence se nic nestalo, ležela na jiném oddělení na pozorování. Druhý den přijeli babička s dědou a vzali si ji k sobě domů. Majda strávila v nemocnici skoro měsíc, tatínek s maminkou jsou tam ještě. A tak Majda jela z nemocnice taky rovnou za babičkou. Teď už může chodit, ale ještě pořád kulhá a noha ji stále pobolívá. Jenže začal nový školní rok a Majda musela nastoupit do čtvrté třídy tady u babičky.
„Pitomci,“ opakovala si v duchu a vzpomínala na kamarádky doma.
„Au,“ vykřikla v zápětí. Zakopla o nerovnost na chodníku a v bolavé noze jí silně škublo. Zadržované slzy se jí vyřinuly z očí a Majda hlasitě vzlykla.
„Holčičko, stalo se ti něco?“ oslovil ji laskavě neznámý hlas. Majda se ohlédla po prošedivělé starší paní a rychle vyhrkla:
„Nic mi není, jen jsem zakopla,“ a snažila se narovnat a nebrečet.
„Ty jsi Kovářova, viď? Bydlíš teď se sestřičkou u babičky,“ pokračovala žena. Majda nevěděla, kdo to je, ale paní ji zřejmě znala.
„Pomůžu ti s batohem, chceš?“ nabídla se neznámá paní. Majda rychle zavrtěla hlavou. To tak, ještě by ji ta cizí paní zpovídala. Musela by znovu vysvětlovat, proč kulhá, kde je maminka s tatínkem, proč se o ně nestarají. Přidala do kroku, nedbala na bolavou nohu a co nejrychleji kulhala od paní pryč. Skoro vběhla do parku a spěchala do nejvzdálenějšího koutku, ke své oblíbené lavičce pod lískovými keři. Majda ji objevila náhodou, když si s malou Alenkou v parku hrály na schovávanou. Místečko se jí zalíbilo také proto, že sem přes den jen málo kdo zabloudil.
Odložila batoh na zem do trávy a lehla si na lavičku na záda. Nad hlavou mezi listím lískoví prosvítalo modré nebe, někde mezi větvemi cvrlikal ptáček. Majda zavřela oči a přemítala.
Proč to vyšlo zrovna takhle? Vždycky měla tolik kamarádek. Na sídlišti, kde bydlí s tatínkem a maminkou, ve staré škole, ve městě, kde dřív žili babička s dědečkem.
Jenže zrovna toto léto se babička s dědou přestěhovali, koupili si domek se zahrádkou v malém městečku. Oba šli do důchodu a těšili se, že za nimi budou jezdit vnoučata na prázdniny. Tak se nakonec stalo, že teď Majda žádné kamarádky nemá.
Holčička cítila, jak se jí znovu hrnou slzy do očí. Ale než je stačila utřít, zaslechla nějaký lehký šramot. Tak oči zase honem otevřela a opatrně se snažila rozhlédnout kolem. Jsou její trapiči někde poblíž? Našli její útočiště?
Ale nikde nikdo. Majda se znovu zamyslela. Proč dětem ve škole tolik vadí?
Paní učitelka je mladá, hezká, má krátké světlé vlasy a pořád se na děti usmívá. Hned první den ji všem představila, řekla, že se sice jmenuje Magda, ale říká se jí Majda, vysvětlila, co se jí stalo a proč přišla do jejich třídy. Posadila ji do první lavice k Matyášovi, klukovi se zvídavýma očima, který má na hlavě místo vlasů ježka. Majdě se ve třídě líbilo, už se do školy těšila, že opět bude mít kamarády. Děti si ji zvědavě prohlížely, některé se ni usmívaly a něco si navzájem šeptaly. I Matyáš na ni napřed pokukoval, o přestávce jí pomáhal vstát a zvedl jí tužku, která se jí skutálela ze stolku.
Jenže pak se něco zvrtlo. Děti se jí začaly posmívat, že je pajda a že je zrzavá. No tak je, tatínek jí vždycky říkal, že má nádherné vlasy po mamince. A vůbec že je celá po mamince, rusé vlasy, zelené oči, světlá pleť.
„Dobře jsme si ty holky podělili, maminko,“ pochvaloval si. „Jedna je celá ty a ta druhá zase celá jako já, tmavé vlasy i oči.“
„A hlavně ty tvoje vlasy, viď?“ dobírala si maminka tátu. Protože tatínkovi se na temeni hlavy začínalo dělat kolečko, taková malinká začínající pleška.
„Alenka bude plešatá jako táta,“ smála se Majda a malá Alenka začínala natahovat. Majda ji honem musela konejšit, aby neplakala. Má svou čtyřletou sestřičku moc ráda, i když ji často škádlí.
„Maminko, tatínku, mně se tak stýská,“ a zase se jí vhrnuly slzy do očí. „Chtěla bych, aby bylo všechno jako dřív, doma, ve staré škole, abych měla své kamarádky. A už bych se vůbec nevztekala, že mi Alenka bere pastelky nebo brečí, abych jí dala svou čokoládu. A chodila bych pro chleba, nebo, nebo…“ najednou si nemohla ani vzpomenout, co všechno by byla ochotná dělat, jen aby maminka s tatínkem už byli zdraví a byli zase všichni doma. Tak se otočila na lavičce na břicho a nechala slzičky, ať si dělají, co chtějí.
V křoví to znovu zašramotilo.
„Asi nějaký pták,“ pomyslela Majda a zvedla hlavu. Chvilku naslouchala, ale už nic neslyšela. Posadila se a papírovým kapesníčkem si utřela oči.
„Už bych měla jít domů, babička bude mít strach. Ach jo,“ povzdechla a chtěla se rychle postavit.
„Au,“ vykřikla, jak ji noha znovu ostře zabolela a plácla sebou zpět na lavičku. A jak tak vykřikla, bum. Ještě jí k tomu něco spadlo na hlavu. Majda se lekla. Honem se přikrčila a ruce jí vylétly nad hlavu. Teprve pak se rozhlédla, co se to vlastně děje a vzápětí se úlevou rozesmála. V lískoví nad její hlavou, úplně na samém vršíčku, seděla rezavá veverka. Sbírala oříšky a chystala si zásoby na zimu. Když Majda vykřikla bolestí, lekla se taky a upustila celý velký chumáček oříšků.
„Zrzečko, co mne děsíš,“ už se smála Majda. Veverka na ni ještě chviličku koukala a pak neslyšně hop, a zmizela. Přijde si natrhat oříšky, až tu zase bude klid.
Majda se znovu, teď už opatrněji, postavila. Podívala se zem, co to jí to pod botou překáží a s údivem objevila tři krásné velké oříšky, pěkně uložené ve srostlých cípatých košilkách.
„Tři oříšky, jako pro Popelku, a spadly mi přímo na hlavu, Alenka bude mít radost. Dám jí je až večer, až bude babička povídat pohádku,“ umiňovala si. Ani oříšky nevyloupla, celý ten chuchvaleček schovala do kapsy, hodila batoh na záda a tak rychle, jak jen to šlo, spěchala domů.

 

2.Babi, pohádku!

„Babi, pohádku,“ prosila jako každý večer Alenka babičku.
„Babi, dnes o Popelce, jo?“ mrkla na babičku Majda.
„O Popelce? Tu přece už znáte nazpaměť,“ podivila se babička.
„Ne, já nechci o Popelce,“ dala se do křiku Alenka, „nechci, nechci, já chci o …“ Alenka se na chvíli zarazila, protože honem nevěděla, kterou pohádku vlastně chce, ale hned zase pokračovala, „babi, o pejskovi, jo? Babi, já chci o pejskovi, prosím, prosím!“
Majda se trošku urazila. Tak se těšila, jak po pohádce dá Alence oříšky a ona takhle.
„Tak dobře, nic ti nedám,“ řekla si v duchu trochu naštvaně, „sním si je sama.“ Za chvíli ji ale mrzutá nálada opustila. Babička umí tak pěkně povídat. Smála se i s malou sestřičkou darebným kouskům pejska z pohádky a když babička dovyprávěla, nedočkavě se zeptala:
„Babi, a proč nemáš ty a děda taky pejska? Mně by se to moc líbilo, chodila bych s ním na procházky a starala bych se o něho!“
„I jdi ty, ještě psa,“ zlobila se na oko babička. „Jako bych neměla dost starostí i bez něho.“ Ale když viděla, jak se Majda zarazila, zvážněla.
„Víš, holčičko moje, já bych taky ráda pejska. Vlastně jsme se s dědečkem domluvili, že si ho pořídíme. Ale teď to nejde. Vzadu za domem není kolem zahrady plot. Pes by musel být celý den uvázaný, aby neutíkal, protože plot teď děda stavět nemůže.“
Majda pochopila a sklopila hlavu. Ví, proč děda plot stavět nebude. Chybí tatínek. To on měl dědečkovi pomoci. A tatínek teď leží v nemocnici, pan doktor ho ještě pořád nechce pustit domů. Babička si všimla, jak holčička zesmutněla. Přitiskla ji k sobě a zašeptala.
„Neboj se, Majdulko moje, zase bude dobře. Tatínek i maminka se uzdraví a všechno bude jako dřív. Táta s dědou postaví plot a pak si pořídíme pejska. Já s maminkou založíme záhonky, budeme pěstovat kytičky, jahody a ty nám budeš pomáhat. A pejskovi vybereš jméno, ano?“
Majda jen mlčky kývala hlavou. Za to malá Alenka nechtěla rozumět tomu, co babička vysvětlovala a tak dala se do křiku:
„Já chci pejska, babičko, já chci pejska, babí, babí!“ Plakala a naříkala, až ze dvora přiběhl děda.
„Propána krále, co se to tu děje? Alenko, proč tolik křiku?“
„Dědo, dědo, já chci pejska a babička ne. Prý má moc starostí,“ žalovala uplakaná Alenka dědovi. Děda si povzdychl:
„Babička má pravdu, Alenko. Teď pejska mít nemůžeme. Až postavíme plot a já sám ho nepostavím.“
Teď už pochopila i malá Alenka.
„Postavíš ho s tátou? Kdy přijde tatínek s maminkou? Já chci maminku!“
A Alenka se znovu rozplakala, vzlykala, až se jí celá hlavička natřásala. Marně ji babička konejšila, marně ji děda hladil. Majda úzkostlivě čekala, až děvčátko přestane plakat. Ale trvalo to už moc dlouho a Alenka vzlykala dál.
V tom ji něco napadlo. Sáhla do kapsičky u pyžama. Ano, jsou tam. Tři lískové oříšky, které chtěla dát Alence po pohádce o Popelce.
„Alenko, neplač, já něco mám,“ řekla tajuplně a natáhla k sestřičce zavřenou dlaň. „Podívej se, už neplakej.“
Alenka se k ní nedůvěřivě otočila. I dědeček s babičkou se na Majdu podívali překvapeně.
„Co máš?“ zeptala se Alenka a ještě jednou vzlykla.
„Oříšky, co plní přání. Přece ty od Popelky,“ a Majda otevřela dlaň. Alenka údivem otevřela pusu a zapomněla plakat.
„Ale Popelka v nich měla pěkné šatičky, já nechci šaty,“ namítla holčička.
„V těchto nejsou žádné šaty, ale jadýrko. A když oříšek vyloupneme a jadýrko sníš, určitě se ti přání splní,“ řekla Majda přesvědčivě, ale hned se zalekla svého slibu a dodala. „Možná, víš? Když si to budeš přát opravdu moc.“
Dědeček rozloupl skořápku a opravdu. Žádné šaty, pěkný velký zralý oříšek tam byl. Alenka se na něho zadívala a pak po něm natáhla ruku.
„Moc, moc si přeju pejska,“ řekla a už chtěla dát oříšek do pusy, když v tom se zarazila. Otočila s k dědovi a řekla:
„Dědo, prosím, udělej kousek i pro Majdu.“ A trpělivě čekala, až děda oříšek rozpůlí, aby i sestřička dostala svou polovičku. Pak si obě daly svůj díl do pusy, podívaly se na sebe a současně řekly:
„Chceme pejska.“
„Šup, holky, a do postele,“ hnala je pak babička. „Už dávno jste měly spát.“
Potom je pěkně přikryla, dala oběma pusu na tvářičku a řekla:
„Dobrou noc, ovečky moje.“ A Majdě ještě pošeptala. „Jsi moc šikovná holka. Maminka i tatínek by měli moc velkou radost, jak se o Alenku hezky staráš.“

21 thoughts on “Rozlouskni oříšek

  1. Tak jsem si znova přečetla ukázku, abych věděla, na co se mám konečně těšit. Už aby to vyšlo.

  2. Pro pána! Vždyť zůstal ještě jeden nerozlousknutý oříšek! Majdalénko, Alenko, mohl bych si také něco přát? Kdybyste mi jej darovaly, přál bych si pro Libušku, (tak si říká na milém íííčku), dost peněz k publikování takových pohádek, po kterých se krásně usíná. A já bych i rád zkusil vyzvat její ostatní fanoušky a fanynky, abychom spojili své dědečkovské a babičkovské síly. Musím to promyslet. Ahojky, princezničky malé, váš kamarád Libor – Borek

  3. Už aby bylo pokračování knížky, i Martince se líbí ten příběh a ptá se, kdy se to dozví dál.

  4. V dnešní době různých (nejen virtuálních násilí) je to krásné pohlazení po duši. Úplně jsem se tam viděla, asi v roli babičky, ale v skrytu duše asi těch děvčátek 🙂

  5. Hezké povídání, snad se rodiče holek brzy uzdraví a pojedou všichni domů. Pejska budou mít u babičky a dědy – snad se jim tedy přání splní :-).

  6. Děkuji, jen ten čas teď nemám. Chystám další příběh ze sídliště, mám ho celý v hlavě, jen to dát na papír, ale nějak to pořád nevychází.

  7. Wau, krásný začátek příběhu, slupla jsem ho, jak malinu, už aby ta knížka vyšla. Ta by se líbila i Janičce a to už je 11letá princezna.

    1. Bobalko, doufám, že to dopadne 🙂 Je to na dobré cestě. Zapomněla jsem napsat, že vaše příběhy na “Ženě”jsem četla. Umíte hezky psát 🙂

Napsat komentář: bobalka Zrušit odpověď na komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *