Soví pohádka – 10. kapitola – Někdo stojí za plotem!

Soví pohádka – 10. kapitola – Někdo stojí za plotem!

Přišel opět večer. Začalo se stmívat, na obloze se objevily první hvězdičky.
Kohout Albert a slepice zamířili do kurníku. Vydala se tam i máma kvočna s kuřaty. Před dvířky se zastavila a ohlédla. Kde je Kulíšek? Proč nejde také spát? Soví kluk ještě stojí vedle Hafa. Natahuje krk k jeho misce a zase se něčím krmí. Kvočna uklidněně kvokla a vešla do kurníku. Byla spokojená.
„Krr, kvok, kvok,“ povídala si s kuřátky. Trpělivě čekala, až se pohodlně uloží ke spánku pod jejími křídly. O Kulíška už neměla obavy. Věděla, že se o něj pes Haf postará.
Albert se už pyšně uvelebil na bidýlku. Sedí vysoko, nejvýš! Hned u okýnka. Vidí dobře na všechny ty slepice dole. A okýnkem i na louku za plotem. Je nejlepší! Pak schoval hlavu pod křídlo a usnul.
Haf nespí. Sedí před svou boudou a povídá si s Kulíškem.
„Opravdu nechceš jít za mámou kvočnou?“
„Ty mne tu nechceš?“ zeptal se Kulíšek s obavou.
„To já jen aby ti třeba v noci nebylo zima,“ stará se pes.
„Nebude,“ usmál se kluk a ukázal do rohu boudy. „Nebude, já se skrčím tady v koutku!“
„A nebo se ti schovám zase pod ucho,“ napadlo ho v duchu. Ale nahlas to neřekl. Trochu se bál, že by se to Hafovi nelíbilo.
„Tak dobře,“ souhlasil pes. „Já teď ještě oběhnu dvůr. Jestli je všechno v pořádku. A jestli už všichni spí!“
Haf obchází dvůr. Důkladně prohlíží všechny kouty. Pak se náhle zastavil, zvedl čenich a nastražil uši. Zaslechl nějaký šramot. Haf pozorně naslouchá a při tom čichá do vzduchu. Ano, tam, tam za tou hromadou dříví někdo je! Pes prudce vystartoval. Několika skoky se dostal k dříví a popadl jednoho z veřelců za krk. Ten divoce zaječel. Druhý leknutím vyskočil vysoko do vzduchu a ztratil se na půdě. Slepice se probudily a vyděšeně zakdákaly. Kuřata polekaně zapípala, kohout Albert poskočil na bidýlku. Celý popletený myslel, že už je ráno a hlasitě zakokrhal.
„Hafe, nech mě, já už budu hodný! Už to nikdy neudělám!“ vyděšeně psa prosil kocourek Hugo. Ten ho packou přimáčkl k zemi a rozzlobeně zavrčel.
„Hodný? Copak ty to umíš? Ukradl jsi mi masíčko!“
Šťouchl do kocourka čumákem a výhružně štěkl.
„Zmiz odtud. A opovažte se ještě někdy ty nebo Hubert přiblížit k mé misce!“
Pak zvedl packu. Hugo okamžitě zmizel za bratříčkem na půdě kolny. Haf dokončil obhlídku dvora a zalezl do boudy.
„Co to bylo?“ zeptal se ho rozespale Kulíšek. „Kdo to venku tak ječel?“
„Kocouři asi chystali nějakou neplechu,“ odpověděl Haf a dlouze si zívl. „Ale já jim to překazil. Na mne si nepřijdou!“
Nato se stočil do klubíčka a zavřel oči. V kurníku opět usnuly slepice, máma kvočna i kuřata. Jen kohout Albert se ještě chvíli zlobil. Pak se ale také ztišil a na dvoře znovu zavládl klid.
Hugo s Hubertem se krčili na půdě. Bylo jim skoro do pláče. Celý den se skrývali na půdě. Báli se slézt dolů na dvůr. A když se teď konečně odhodlali, potkali zrovna Hafa.
Měsíc jasně svítí na spící dvůr. Nikdo si nevšiml, že za plotem někdo stojí. Tmavý stín bez hnutí sledoval, jak Haf kontroluje všechny kouty. Tichounce se zasmál, když lapil Huga.
„Za chvíli budou zase všichni spát,“ přemýšlí. „V kurníku je už klid. Haf zalezl do boudy. A ti dva kocouři se dnes na dvoře už také neukáží. Mají ze psa strach. To se mi moc hodí!“
A ze tmy se opět ozval tichý smích.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *