Soví pohádka – 12. kapitola – Proč Kulíšek smutní?

Soví pohádka – 12. kapitola – Proč Kulíšek smutní?

„Ty jsi takový šikovný pejsek!“ mazlila se ráno Kristýnka s Hafem. Haf klopil hlavu. Nevěděl, jak holčičce vysvětlit, že to nebyl on. Že Alberta nezachránil on, ale Kulíšek, malý soví kluk.
“Na, to máš za odměnu,“ dala Kristýnka do misky psovi kousky vařeného masa.
„Ty tedy vypadáš,“ prohlížela si zatím babička kohouta. „Ocas máš tedy pěkně oškubaný. Ale co, ten doroste. Hlavně když si tě ta liška neodnesla. Ještě že tu máme psa!“
Pak i s holčičkou zašly do domu.
Kohout Albert seděl schlíple na plotě. Pak zvedl hlavu a chtěl zakokrhat. Krk má ale pohmožděný, nejde to. Jen tak divně zaskřehotal. Raději slétl dolů a vydal se ke psí boudě. V misce s vodou uviděl svůj obraz a lekl se. Bez  ocasu teď vypadá jako slepice!
Pes Haf je celý smutný a nešťastný. Dostal pochvalu za něco, co neudělal. Neuhlídal lišku na dvoře. Nezachránil kohouta. Neví, kde jsou kocourci Hugo s Hubertem. A nejvíc ho trápí, že zmizel malý Kulíšek. Co se mu stalo? Kde ho má hledat? Odnesla ho s sebou liška? Zvedl hlavu, až když Albert zaskřehotal.
„Hafe, kde je to malé divné kuře? Kde je ten Kulíšek?“
„Nevím. Ztratil se,“ zavrčel mrzutě pes. „Na co to potřebuješ vědět?“
„Já bych mu chtěl poděkovat,“ skřípl namáhavě kohout. Haf se na něj překvapeně podíval. Tohle od pyšného kohouta opravdu nečekal. Jenže Albert už vůbec není pyšný. Nemá svůj krásný barevný ocas. Nemůže kokrhat. Ani mu to vlastně moc nevadí. Krk se zahojí a pera v ocasu dorostou. A kohout moc dobře ví, kdo ho před liškou zachránil.
„Nevím, kde je,“ zavrčel znovu Haf. „V noci zmizel. A ti dva darební kocouři také!“
Nedaleko Hafa něco zapísklo. A ještě jednou, a silněji. Albert polekaně zatřepal křídly a Haf zvedl hlavu. Kousek před ním sedí Hubert. V tlamičce drží myšku. Položil ji před psa.
„Hafe, nezlob se už na nás,“ mňoukl omluvně. „My to už nikdy neuděláme. Já ti dám myšku, chceš? Můžeš si s ní hrát!“
Haf napřed vyvalil oči. Pak se podíval na myšku. Natáhl packu a odstrčil ji zpět. Kocourek zesmutněl. Haf se pořád zlobí. Nechce se usmířit. Pes se ale náhle hlasitě rozesmál. Uši se mu při tom třepou na hlavě. Albert se směje také.
Myška je plyšová hračka. Když se jí zmáčne bříško, hlasitě zapíská. Kocourci si s ní moc rádi hrají. Noční lov jim překazila liška. A tak se domluvili, že Hafovi darují svou oblíbenou hračku. Aby si s ní mohl hrát také.
„Uličníci,“ smál se Haf. Tlapkou dal Hubertovi malou ťafku přes ucho. „Já se už nezlobím. Jsem rád, že jste oba v pořádku.“
A opět zesmutněl.
„Kde je ale Kulíšek? V noci se ztratil. Možná ho odnesla liška.“
Hubert napřed zamrkal. Podíval se na Hafa a otevřel tlamičku. Pak ji zase zavřel, otočil se a rozběhl se ke kůlně. Haf ho se zájmem sledoval. Kam ten Hubert běží? Najednou radostně zaštěkal. Z půdy kůlny seskočil Hugo. Hned za ním Hubert. Hugo v tlamičce něco nese. Je to malé a silně to píská.
„Kulíšku, Kulíšku!“ raduje se Haf. „Kulíšku, jak ses na tu půdu dostal?“
„Schoval mne tam Hubert,“ směje se Kulíšek. „Když mne ta liška málem chytila. Jenže Hubert byl rychlejší!“
„Já jsem nechtěl, aby se mu něco stalo. Tak jsem ho odnesl k nám na půdu!“ ospravedlňoval se Hubert. Najednou bylo na dvoře veselo. Raduje se pes, kocourci i kohout. Kulíšek poskakuje a radostně píská. Pak se najednou zadíval na mámu kvočnu. Ta spokojeně pokvokává opodál. Hrabe v trávě a o každé semínko nebo žížalu se dělí se svými kuřátky. Kulíšek si vzpomněl na svou maminku. Také se o něho, sestřičku i bratříčka tak hezky starala. Uvidí ji ještě někdy? Soví kluk přestal poskakovat a sklopil hlavičku.
„Maminko, maminko!“ naříká v duchu. Tak moc se mu najednou zastesklo. Kocourek Hugo si všiml, že posmutněl. Přiběhl němu a tázavě mňoukl.
„Stalo se ti něco?”
Kulíšek neodpověděl. Jen otočil hlavu na druhou stranu.
„Co je ti?“ naléhal kocourek. „Co se stalo?“
„Já bych chtěl domů!“ šeptl Kulíšek.
„Tobě se u nás nelíbí?“ vykulil oči kocourek. „To kvůli mně a Hubertovi? Kulíšku, nezlob se na nás, my už nikdy …“
„To není kvůli vám,“ zavrtěl hlavou malý soví kluk. „V noci jsi mne zrovna ty zachránil před liškou. Mně se ale stýská! Po mamince a po tatínkovi. A po bratříčkovi a sestřičce!“
Kulíšek znovu otočil hlavu. Hugo na něj bezradně zíral. Jak kamarádovi pomoci teď?
Pes Haf se zvedl. Pomalu se k nim došoural a zase si lehl. Veselí na dvoře pomalu mizelo. Zvířátka si začala všímat smutného Kulíška. Máma slepice ho zobákem pohladila po zádech. Dvě žlutá kuřátka mu donesla žížalu. Černé kuřátko zase velké semínko. Všichni se ho snaží potěšit. Kulíšek ale jen stojí a smutně mžourá velkýma očima.
„Nebuď smutný. Nejsi tady sám. My tady všichni jsme tví kamarádi!“ snaží se ho utěšit i Haf. „Až se naučíš létat, tak se k nim vrátíš!“
„Hele, Kulíšku!“ mňoukl Hugo. „A ty bys trefil domů? Kdybys teď uměl lítat?“
Kulíšek zaváhal.
„Já, já nevím. Náš strom roste na kraji takového velkého palouku. Pak byla ta velká bouřka a… a… Já jsem vypadl z hnízda. A odnesl mne velký vítr!“
Hugo se podíval na Huberta. Hubert na Huga. Pak se oba otočili a někam rozběhli.

Ilustrační foto: Marcela Ondrušková

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *