Soví pohádka – 3. kapitola – Nebojím se, nebojím!

Soví pohádka – 3. kapitola – Nebojím se, nebojím!

3. Nebojím se, nebojím!

Celou noc spal malý soví kluk zakutaný v mechu pod vysokou houbou. Sluníčko už začalo vykukovat nad obzorem, když se po okolí rozlehl nějaký nezvyklý rámus. Kulíšek otevřel oči a rozhlédl se. Kde to je? Kde je maminka, Kulička a Pírko?
S námahou se vyhrabal z mechu a otřepal se. Zplihlá peříčka se znovu narovnala a Kuliš zapískal.
„Maminko, maminko!“
Jenže místo maminčiny odpovědi se ozval znovu ten zvláštní pokřik. Kuliš se leknutím přikrčil. Ale ihned se zase postavil na nožky a bojovně se načepýřil. Hlasitě vypískl a zasyčel.
On se přece nebojí! Nebojí se!
Ostražitě se rozhlížel kolem. Jenže kromě toho divného křiku byl všude klid. Nikde žádné nebezpečí! Kulíšek se tedy přestal čepýřit a přepadla ho zvědavost. Co to bylo? Udělal pár krůčků a natáhl hlavičku před sebe. Ale pořád nic neviděl.
„Jenom se podívám, kdo to tak křičí. Vždyť tady v lese jsem takové pokřikování nikdy neslyšel!“ umiňoval si Kulíšek. „A potom budu zase hledat maminku a tatínka!“
Opustil měkký mech a opatrnými krůčky ťapkal mezi stébly trávy. Na nich se třpytily kapky vody, pohupovaly se v ranním vánku a padaly dolů. Bum. Jedna kapka mu padla na hlavičku. Za ní druhá a ta třetí přímo mezi oči. Stekla dolů, pošimrala ho na zobáčku a …
„Hepčí,“ kýchl Kulíšek. „Hepčí,“ kýchl ještě jednou.
„Kykyryký, kykyryký!“ ozval se opět poblíž něho hlasitě. Kulíšek se okamžitě zastavil a přitiskl k zemi.
„Nebojím se, nebojím,“ znovu přesvědčoval sám sebe. Srdíčko mu bušilo leknutím. „Nebojím se, jenom tak trošičku!“
„Co se tam tak krčíš?“ ozvalo se mu přímo nad hlavou. Kulíšek opatrně nadzvedl hlavu. Přímo nad ním na jednom zdřevěném kůlu v řadě seděl velký pták. Měl červený hřebínek, barevné peří a..
„Jemine, ten má ale ostrý zobák,“ lekl se Kulíšek.
„Vylez, neschovávej se,“ řekl ten velký pták, zatřepal křídly, obrátil hlavu k nebi a znovu zakokrhal.
„Kykyryký, kykyryký, vstávejte všichni, už je ráno!“
„Proč pořád tak ječíš?“ zeptal se Kulíšek. Strach ho už přešel, jen ho zajímalo, proč ten zvláštní pták tak křičí.
„Neječím, kokrhám,“ naštval se pták a pyšně na plotě vypjal hruď. „Já jsem kohout! Kdybych nekokrhal, tak by nikdo nevěděl, že je ráno a musí se vstávat!“
Pak si znovu prohlédl Kulíška a podivil se.
„Ty jsi ale nějaké zvláštní kuře. Máš divný zobák!“
„Ty jsi divný,“ urazil se Kulíšek. Chtěl ještě něco říct, ale něco ho vyrušilo. Otočil hlavu na druhou stranu. Mezi laťkami dřevěného plotu zahlédl dalšího velkého ptáka. A kolem něho pobíhalo hejno žlutých a černých ptáčků. Byli jen o něco větší než on, pípali a volali „mami, maminko!“
Kulíšek si znovu uvědomil, že se ztratil. Že je sám a nikdo se o něj nestará. Hlasitě se rozplakal.
„Mami, maminko!“
Slepice za plotem se zastavila a zamžourala.
„Kvok,“ řekla přísně. „Co tam brečíš? Kde máš svou maminku?“
„Nevím,“ vzlykl Kulíšek. „Ztratil jsem se – a mám hlad!“
„Kvok,“ řekla znovu slepice. „Tak už nebreč a prolez plotem sem za námi. Mám deset kuřátek, tak se postarám i o tebe!“
………………………………..

Foto Marcela Ondrušková

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *