4. Kulíšek a pes Haf

Kulíšek zatřepal krátkými křidýlky a pískl. Pak se podíval na tu cizí maminku.
Když na něj kvokla, ať se přidá k jejímu hejnu, napřed zaváhal. Pak opatrně prolezl mezi laťkami plotu a přiběhl k ní. Slepice mu na uvítanou probrala peříčka na zádech, pak opět kvokla a s celým hejnem kuřátek šla dál. Mířila od plotu doprostřed dvora. Sem tam se zastavila a sezobla v trávě nějaké semínko. Pak se ohlédla, zda jdou všechna kuřátka za ní a pomalu kráčela zase dál. Kulíšek se kolébal poslední a vyděšeně se rozhlížel. Bylo tam tolik zvířátek a on žádné neznal! A všechno to tam pobíhalo, pokřikovalo, zobalo do trávy či se něčím krmilo z různých krmítek a misek. Raději trochu popoběhl, aby už nebyl poslední a třeba se zase neztratil.
„Nemotej se mi pod nohama,“ přísně ho napomenula a pak mírně klofla do zad slepice.
„Mám hlad,“ pískl vylekaný Kuliš. Slepice po něm mžourla okem a pak se zastavila. Chvilku si ho prohlížela a pak zavelela.
„Kvokvok, pojď za mnou!“ a zamířila k miskám. Všechna kuřátka se okamžitě vrhla k jednomu z krmítek, tlačila se, hlasitě pípala a zobala. Kulíšek zaváhal, ale pak se do toho pípajícího hloučku vrhl také. Protlačil se až k jídlu, zobl… a fuj, to nebylo dobré! Nešťastně se obrátil ke krmítku zády, poodešel a vyplivl, co měl v zobáčku.
Buch. Vedle Kulíška něco dopadlo a pláclo ho to. Kulíšek se překulil na zem a vypískl.
„Kvokvokoko,“ ozvalo se rozzlobeně. „Zatrápená koťata! Okamžitě ho nechte na pokoji!“
Kulíšek chvilku třepal nožkama nad hlavou, než se mu podařilo otočit se.
„Kvok,“ řekla slepice. „To byla jen ta nezvedená koťata. Pořád se tu honí, skáčou a dělají neplechu. Nestalo se ti nic?“
Kuliš jen zavrtěl hlavou. Slepice opět zamžourala, obrátila se a šla zpět ke krmítku. Kulíšek osaměl.
Přikrčil se k zemi a pozoroval ruch na dvoře.
„Musím se té cizí maminky zeptat, jak se všechna ta zvířátka jmenují,“ dumal zamyšleně. „Já …“
Buch. Znovu do něj někdo vrazil. Kulíšek otočil hlavou na krku a zasyčel. Za ním stálo jedno z koťat s napřaženou tlapkou.
„Uteču,“ rozhodl se v mžiku Kulíšek, když viděl, že kotě je připraveno k dalšímu plácnutí. Kolébavě se rozběhl a zkusmo zamával křídly. Kotě za ním udiveně položilo zvednutou tlapku na zem.
„Mňau, mňau!“ zavolalo, ale za Kulíškem se nerozběhlo.
Soví kluk to nevěděl. Mával křidýlky ze všech sil a …. a opravdu se vznesl! Jenže je opravdu ještě maličký. Místo letu to byl jen takový dlouhý skok do výšky a tak zase spadl dolů.
Bác.
Dopadl přímo do něčí misky s jídlem. Zasyčel, pak zapískal a zobl do toho. Mňam mňam, to bylo dobré. Kulíšek vehementně trhal kousíčky z toho něčeho, hltavě polykal, nevnímal okolí. Měl tak veliký hlad a tohle jídlo mu moc chutnalo a vonělo. Konečně měl bříško plné. Pomalu zvedl oči a … opět leknutím poposkočil a zasyčel. Nad ním stálo nějaké zvíře. Mělo velkou hlavu, převislé uši a dlouhý čumák.
„Neboj se mne,“ řeklo zvíře dobrácky. „Já jsem si všiml, že máš hlad, tak jsem tě nechal. To bylo moje maso, ale já se rád rozdělím. Odkud jsi mi sem spadl?“
Kulíšek se skoro přestal bát. Kousek od něj se krmila ta cizí maminka s kuřátky a tohle velké zvíře mělo hezké a přátelské oči. Tak mu všechno povyprávěl. Jak se ztratil, že mu pomohla ta cizí maminka s kuřátky a že měl moc veliký hlad.
Zvíře pozorně poslouchalo. Pak natáhlo packu. Opatrně vytáhlo Kulíška z misky a pořádně ho očistilo svým jazykem.
„Tak se už neboj, tady ti bude dobře. Nedivím se ti, že ti nechutná to kuřecí krmení, mně také ne. Přijď se vždycky najíst ke mně. Naše paní mi dává všechno maso, co jim zbude v kuchyni. Nebo mi sype takové granule. Ale masíčko mám radši. A teď už utíkej, kvočna Dorka vede kuřata k odpočinku, ať tě nehledá. Já si teď také zdřímnu!“
A zvíře si mohutně zívlo a ukázalo bílé zuby.
Kulíšek zapískl na souhlas a pak se osmělil k otázce.
„Jak se ty jmenuješ? Kdo jsi?“
Zvíře na něj mrklo, pak roztáhlo tlamu k úsměvu.
„Já jsem přece pes. Jmenuji se Haf a všechno tady hlídám. Aby se sem nedostal nikdo cizí!“
„Já se jmenuji Kuliš,“ představil se soví klouček a už spěchal za maminkou kvočnou. Pak se s ostatními kuřátky zachumlal pod její bříško do peříček a okamžitě usnul.

………………………

Foto je jen ilustrační a je na něm náš pes Ferda. Prostě se mi nepodařilo sehnat foto, které by vystihovalo děj. Také je důležité, abych podle potřeby mohla přidávat i další fotky stejného pejska. Pokud tedy máte ve svém archívu fotky psa a jste ochotní mi je do pohádky přidat, budu velmi ráda 🙂