1. Bouřka

Blížil se večer. Z okrouhlé díry ve kmeni suchého stromu stojícím na okraji lesní mýtiny vykoukla sova. Zamžourala kulatýma očima, rozhlédla se po okolí a pak se otočila zpět a tiše houkla.
„Poletím na lov, buďte tu hodní. Nechoďte moc ke kraji hnízda, abyste nevypadli. Jste ještě moc maličcí, neumíte létat. Bojím se, aby se vám něco nestalo. Já se brzy vrátím a nakrmím vás.“
Roztáhla křídla, neslyšně zakroužila kolem stromu a zmizela v lese.
Uvnitř v dutině stromu bylo chvíli ticho. Pak se ozvalo šramocení a z otvoru vyhlédly tři malé soví hlavičky.
„Mám veliký hlad,“ vypísklo jedno mládě.
„Maminka se brzy vrátí, slíbila nám to,“ těšilo se druhé. Třetí neříkalo nic. Jen přešláplo a strčilo při tom do bratříčka. Ten nečekal, okamžitě se po bráškovi ohnal zobáčkem a začala strkanice. Chvíli to trvalo než se mláďata unavila. Schoulila na dně hnízda do jednoho klubíčka, ještě se chvíli vrtěla a usnula.
Maminka sova zatím prolétala krajinou. Pozorně se rozhlížela, ale všichni hraboši i myšky byli ukryti ve svých podzemních norách. Usedla na nejbližší větev a teskně zavolala do tmy.
„Hú, hú!“
„Fí, fí,“ zaznělo v odpověď. To náhle zafičel vítr. Byl stále silnější, až se nakonec změnil ve vichřici. Hvězdy a měsíc na obloze se schovali pod tmavé mraky. Maminka sova už ani nestačila doletět zpět k hnízdu, tak rychle a nečekaně se přihnaly bouře a prudký liják. Jen se přikrčila ke kmeni statného smrku, nad sebou jako stříšku jednu z jeho hustých větví. Tak trpělivě čekala, až bouřka skončí.
Na štěstí netrvala dlouho. Hrom několikrát hrozivě zaburácel a vichr hučel mezi stromy.  Mezi mraky na tmavé obloze začaly zase probleskovat hvězdy a prodral se i kulatý měsíc. Sova ještě chvíli počkala a pak opět roztáhla křídla. Musí domů, podívat se, zda je všechno v pořádku. Myšku dnes už stejně žádnou nechytí.
Zamířila co nejkratší cestou k suchému stromu, v jehož dutině měla hnízdo. Jenže co to? Suchý strom na kraji palouku je přelomený. Holý kmen ukončený ostrou bílou špicí trčí vzhůru, kolem něho se po zemi válí změť rozlámaných větví.
Kde je hnízdo? Kde jsou její děti?
Maminka sova vylekaně poletuje nad hromadou dříví. Pak usedla na jednu z větví trčící z hromady a lesem se rozlehlo její nešťastné volání.
„Hú, hú! Kde jsou mé děti? Kde je má baculatá holčička Kulička? Kde jsou mí dva kloučci? Pírko s neposlušným peříčkem na hlavě a Kuliš s krásnýma velkýma očima? Hú, hú!“
Něco tence písklo. Jedna zlomená slabší větvička se zachvěla. Opět něco zapísklo. Maminka sova zvedla hlavu a zahleděla se na kmen.
Ach ano! Ta větvička překrývá otvor do dutiny! Kmen stromu se přelomil až nad hnízdem, její děti jsou v bezpečí! Několikrát mávla křídly a už sedí na kraji dutiny. Zobákem hladí a uklidňuje své malé sovičky. Je tu Kulička, Pírko… Kde je ale Kuliš? Ten nejmenší a nejslabší z jejich dětí?
„Kuliši, Kulíšku,“ volá máma.
Ale Kulíšek se jí neozval. Kulíšek v hnízdě není.

……………………………………………………

Perníčková ilustrace: Petra Vlasáková

2.  Kulíšek se ztratil

Temnou nocí se rozlehlo nějaké pískání. A znovu. A ještě jednou. To volá malý nešťastný Kulíšek svou maminku.
Ještě před chvílí spokojeně spal v hnízdě se svým bratříčkem Pírkem a sestřičkou Kuličkou. Pak začalo pršet a otvorem zahlédl nějaké záblesky a slyšel divný rachot. Ještě nikdy nic takového nezažil. Nebál se, jen byl moc zvědavý, co se to děje. Vylezl z měkké postýlky, postavil se přímo na okraj hnízda a maličko se vyklonil. Náhle ho oslnilo jasné světlo a vzápětí se ozvala ohlušující rána. Celý jejich strom se otřásl a on z hnízda vypadl ven. Okamžitě ho popadl prudký závan větru. Chvíli ho unášel sebou, smýkal s ním ze strany na stranu a pak ho zase pustil. Na poslední chvíli se Kulíškovi podařilo nemotorně zatřepat krátkými křidýlky a neuměle přistát v mokré trávě.
Teď stojí na rozbahněném břehu nějakého potůčku. Je celý promáčený a vyděšený. Jen s námahou se vyhrabal z hlubokého bláta. Pak udělal pár kolébavých krůčků a přitiskl se k noze nějaké vysoké houby. Z černých mraků padají stále těžké dešťové kapky. Rozstřikují se na širokém klobouku houby, ale vysoký mech pod ním je krásně suchý a hebký. Kulíšek se oklepal, zobáčkem si prohrábl mokrá peříčka a rozhlédl se. Kde to je? Kde je jeho maminka? Pískal o pomoc. Jenže prudký vítr malou sovičku odnesl příliš daleko, maminka jeho volání neslyší
Kulíšek se rozplakal. Byla mu taková zima a měl hlad. A nikdy ještě nebyl sám. Když se před několika dny vyklubal z vajíčka, čekal na něj v teplém hnízdě už bratříček a sestřička. A maminka byla také stále někde poblíž. Co teď má dělat? Kdo mu pomůže? Znovu se oklepal. Trochu pískl a zavrtěl se. Pak se zahrabal do suchého mechu, jen malý zahnutý zobáček mu trčel ven. Počká tady, než bude den. Snad se mu zítra podaří maminku najít. Mechová peřinka byla teplá a měkká. Promrzlý Kulíšek zavřel oči a za chvíli usnul. Zdál se mu hezký sen. Byl zase doma, schoulený pod maminčinými křídly. Z jedné strany k němu byl přitulený bratříček Pírko, z druhé sestřička Kulička.
………………………………………

Ilustrační foto neznámý autor

3.  Nebojím se, nebojím!

Celou noc spal malý soví kluk zakutaný v mechu pod vysokou houbou. Sluníčko už začalo vykukovat nad obzorem, když se po okolí rozlehl nějaký nezvyklý rámus. Kulíšek otevřel oči a rozhlédl se. Kde to je? Kde je maminka, Kulička a Pírko?
S námahou se vyhrabal z mechu a otřepal se. Zplihlá peříčka se znovu narovnala a Kuliš zapískal.
„Maminko, maminko!“
Jenže místo maminčiny odpovědi se ozval znovu ten zvláštní pokřik. Kuliš se leknutím přikrčil. Ale ihned se zase postavil na nožky a bojovně se načepýřil. Hlasitě vypískl a zasyčel.
On se přece nebojí! Nebojí se!
Ostražitě se rozhlížel kolem. Jenže kromě toho divného křiku byl všude klid. Nikde žádné nebezpečí! Kulíšek se tedy přestal čepýřit a přepadla ho zvědavost. Co to bylo? Udělal pár krůčků a natáhl hlavičku před sebe. Ale pořád nic neviděl.
„Jenom se podívám, kdo to tak křičí. Vždyť tady v lese jsem takové pokřikování nikdy neslyšel!“ umiňoval si Kulíšek. „A potom budu zase hledat maminku a tatínka!“
Opustil měkký mech a opatrnými krůčky ťapkal mezi stébly trávy. Na nich se třpytily kapky vody, pohupovaly se v ranním vánku a padaly dolů. Bum. Jedna kapka mu padla na hlavičku. Za ní druhá a ta třetí přímo mezi oči. Stekla dolů, pošimrala ho na zobáčku a …
„Hepčí,“ kýchl Kulíšek. „Hepčí,“ kýchl ještě jednou.
„Kykyryký, kykyryký!“ ozval se opět poblíž něho hlasitě. Kulíšek se okamžitě zastavil a přitiskl k zemi.
„Nebojím se, nebojím,“ znovu přesvědčoval sám sebe. Srdíčko mu bušilo leknutím. „Nebojím se, jenom tak trošičku!“
„Co se tam tak krčíš?“ ozvalo se mu přímo nad hlavou. Kulíšek opatrně nadzvedl hlavu. Přímo nad ním na jednom zdřevěném kůlu v řadě seděl velký pták. Měl červený hřebínek, barevné peří a..
„Jemine, ten má ale ostrý zobák,“ lekl se Kulíšek.
„Vylez, neschovávej se,“ řekl ten velký pták, zatřepal křídly, obrátil hlavu k nebi a znovu zakokrhal.
„Kykyryký, kykyryký, vstávejte všichni, už je ráno!“
„Proč pořád tak ječíš?“ zeptal se Kulíšek. Strach ho už přešel, jen ho zajímalo, proč ten zvláštní pták tak křičí.
„Neječím, kokrhám,“ naštval se pták a pyšně na plotě vypjal hruď. „Já jsem kohout! Kdybych nekokrhal, tak by nikdo nevěděl, že je ráno a musí se vstávat!“
Pak si znovu prohlédl Kulíška a podivil se.
„Ty jsi ale nějaké zvláštní kuře. Máš divný zobák!“
„Ty jsi divný,“ urazil se Kulíšek. Chtěl ještě něco říct, ale něco ho vyrušilo. Otočil hlavu na druhou stranu. Mezi laťkami dřevěného plotu zahlédl dalšího velkého ptáka. A kolem něho pobíhalo hejno žlutých a černých ptáčků. Byli jen o něco větší než on, pípali a volali „mami, maminko!“
Kulíšek si znovu uvědomil, že se ztratil. Že je sám a nikdo se o něj nestará. Hlasitě se rozplakal.
„Mami, maminko!“
Slepice za plotem se zastavila a zamžourala.
„Kvok,“ řekla přísně. „Co tam brečíš? Kde máš svou maminku?“
„Nevím,“ vzlykl Kulíšek. „Ztratil jsem se – a mám hlad!“
„Kvok,“ řekla znovu slepice. „Tak už nebreč a prolez plotem sem za námi. Mám deset kuřátek, tak se postarám i o tebe!“
………………………………..

Foto Marcela Ondrušková

4. Kulíšek a pes Haf

Kulíšek zatřepal krátkými křidýlky a pískl. Pak se podíval na tu cizí maminku.
Když na něj kvokla, ať se přidá k jejímu hejnu, napřed zaváhal. Pak opatrně prolezl mezi laťkami plotu a přiběhl k ní. Slepice mu na uvítanou probrala peříčka na zádech, pak opět kvokla a s celým hejnem kuřátek šla dál. Mířila od plotu doprostřed dvora. Sem tam se zastavila a sezobla v trávě nějaké semínko. Pak se ohlédla, zda jdou všechna kuřátka za ní a pomalu kráčela zase dál. Kulíšek se kolébal poslední a vyděšeně se rozhlížel. Bylo tam tolik zvířátek a on žádné neznal! A všechno to tam pobíhalo, pokřikovalo, zobalo do trávy či se něčím krmilo z různých krmítek a misek. Raději trochu popoběhl, aby už nebyl poslední a třeba se zase neztratil.
„Nemotej se mi pod nohama,“ přísně ho napomenula a pak mírně klofla do zad slepice.
„Mám hlad,“ pískl vylekaný Kuliš. Slepice po něm mžourla okem a pak se zastavila. Chvilku si ho prohlížela a pak zavelela.
„Kvokvok, pojď za mnou!“ a zamířila k miskám. Všechna kuřátka se okamžitě vrhla k jednomu z krmítek, tlačila se, hlasitě pípala a zobala. Kulíšek zaváhal, ale pak se do toho pípajícího hloučku vrhl také. Protlačil se až k jídlu, zobl… a fuj, to nebylo dobré! Nešťastně se obrátil ke krmítku zády, poodešel a vyplivl, co měl v zobáčku.
Buch. Vedle Kulíška něco dopadlo a pláclo ho to. Kulíšek se překulil na zem a vypískl.
„Kvokvokoko,“ ozvalo se rozzlobeně. „Zatrápená koťata! Okamžitě ho nechte na pokoji!“
Kulíšek chvilku třepal nožkama nad hlavou, než se mu podařilo otočit se.
„Kvok,“ řekla slepice. „To byla jen ta nezvedená koťata. Pořád se tu honí, skáčou a dělají neplechu. Nestalo se ti nic?“
Kuliš jen zavrtěl hlavou. Slepice opět zamžourala, obrátila se a šla zpět ke krmítku. Kulíšek osaměl.
Přikrčil se k zemi a pozoroval ruch na dvoře.
„Musím se té cizí maminky zeptat, jak se všechna ta zvířátka jmenují,“ dumal zamyšleně. „Já …“
Buch. Znovu do něj někdo vrazil. Kulíšek otočil hlavou na krku a zasyčel. Za ním stálo jedno z koťat s napřaženou tlapkou.
„Uteču,“ rozhodl se v mžiku Kulíšek, když viděl, že kotě je připraveno k dalšímu plácnutí. Kolébavě se rozběhl a zkusmo zamával křídly. Kotě za ním udiveně položilo zvednutou tlapku na zem.
„Mňau, mňau!“ zavolalo, ale za Kulíškem se nerozběhlo.

Soví kluk to nevěděl. Mával křidýlky ze všech sil a …. a opravdu se vznesl! Jenže je opravdu ještě maličký. Místo letu to byl jen takový dlouhý skok do výšky a tak zase spadl dolů.
Bác.
Dopadl přímo do něčí misky s jídlem. Zasyčel, pak zapískal a zobl do toho. Mňam mňam, to bylo dobré. Kulíšek vehementně trhal kousíčky z toho něčeho, hltavě polykal, nevnímal okolí. Měl tak veliký hlad a tohle jídlo mu moc chutnalo a vonělo. Konečně měl bříško plné. Pomalu zvedl oči a … opět leknutím poposkočil a zasyčel. Nad ním stálo nějaké zvíře. Mělo velkou hlavu, převislé uši a dlouhý čumák.
„Neboj se mne,“ řeklo zvíře dobrácky. „Já jsem si všiml, že máš hlad, tak jsem tě nechal. To bylo moje maso, ale já se rád rozdělím. Odkud jsi mi sem spadl?“
Kulíšek se skoro přestal bát. Kousek od něj se krmila ta cizí maminka s kuřátky a tohle velké zvíře mělo hezké a přátelské oči. Tak mu všechno povyprávěl. Jak se ztratil, že mu pomohla ta cizí maminka s kuřátky a že měl moc veliký hlad.
Zvíře pozorně poslouchalo. Pak natáhlo packu. Opatrně vytáhlo Kulíška z misky a pořádně ho očistilo svým jazykem.
„Tak se už neboj, tady ti bude dobře. Nedivím se ti, že ti nechutná to kuřecí krmení, mně také ne. Přijď se vždycky najíst ke mně. Naše paní mi dává všechno maso, co jim zbude v kuchyni. Nebo mi sype takové granule. Ale masíčko mám radši. A teď už utíkej, kvočna Dorka vede kuřata k odpočinku, ať tě nehledá. Já si teď také zdřímnu!“
A zvíře si mohutně zívlo a ukázalo bílé zuby.
Kulíšek zapískl na souhlas a pak se osmělil k otázce.
„Jak se ty jmenuješ? Kdo jsi?“
Zvíře na něj mrklo, pak roztáhlo tlamu k úsměvu.
„Já jsem přece pes. Jmenuji se Haf a všechno tady hlídám. Aby se sem nedostal nikdo cizí!“
„Já se jmenuji Kuliš,“ představil se soví klouček a už spěchal za maminkou kvočnou. Pak se s ostatními kuřátky zachumlal pod její bříško do peříček a okamžitě usnul.

………………………………………….

Líbí se vám a vašim dětem či vnoučatům povídání o malém ztracené, sýčkovi? Pokud chcete vědět, jak to všechno dopadlo, přečtěte si pokračování v knížce. Navíc jsou v ní originální ilustrace z perníčků paní Petry Vlasákové

E-kniha – Soví pohádka aneb laskavé povídání o malém ztraceném sýčkovi