Soví pohádka – 7. kapitola – Kykyryký! Kykyryký!

Soví pohádka – 7. kapitola – Kykyryký! Kykyryký!

Byla noc.
Na tmavé obloze zářily hvězdy a jasný měsíc. Za plotem dvora něco zašramotilo. Pak se pohnuly větve lískového keře. Pod nimi se v měsíčním světle objevil tmavý stín. Pes Haf spící u boudy se probudil. Zvedl hlavu a zaposlouchal se do tmy. Zdálo se mu, že někde něco šramotí nebo ne? Ale všude byl klid, jen z lesa z dálky se ozývalo teskné soví houkání.
Haf vstal a nehlučně oběhl dvůr. Všude je ale klid, všichni spí. Pro jistotu aspoň varovně zavrčel a krátce zaštěkal. Pak uklidněný položil hlavu na přední tlapky a opět usnul.
Stín za plotem tiše zmizel ve tmě.
Měsíc dál pomalu putoval oblohou a pak zapadl za vrcholky dubů nedalekého lesa. Na východě začalo nebe blednout. Kohout rozespale vylétl na plot a hlasitě zakokrhal.
„Kykyryký, kykyryký, všichni vstávat, vychází sluníčko!“
„Haf, haf,“ zaštěkal pes. „Buď zticha! To tvé sluníčko se pořád schovává za kopcem. Všichni ještě spí!“
„Právě proto kokrhám, aby vstávali,“ odsekl kohout. „Už je ráno. Kykyryký! Kykyryký!“
Pes Haf na něj už jen mrzutě pohlédl a otočil se zády. Kohout se ještě chvíli procházel po plotě. Ale když viděl, že se opravdu nikomu vstávat nechce, uraženě seskočil.
„Lenoši líní,“ brblal si pod zobák. „Všichni si spí. Co je to za pořádek? Nikdo mi nic nenasypal! Všechno jídlo si musím najít a vyhrabat sám!“
Zvířátka na dvoře se začala přece jen pozvolna probouzet. Napřed na dvůr vyběhlo celé hejno slepic. Pak z půdy kůlny seskočila koťata a nakonec se objevila kvočna s kuřátky. Kulíšek se jako vždy kolébal poslední. Tak moc se mu nechtělo vstávat! Doma se vždycky probudil, až když maminka či táta přiletěli s nějakým úlovkem. Najedl se, chvíli si s brášky hrál a pak zase spal. Jenomže tady na dvoře kokrhá kohout! A když vstává máma slepice, musí vstát i on. Takže teď rozespale ťapká za ostatními kuřaty a rozhlíží se.
Kuřátka pípají a pobíhají kolem kvočny. Kočičí kluci Hugo a Hubert už zjistili, že jejich misky jsou stále prázdné. Otočili se a zmizeli znovu na půdě. Pes Haf dál klidně leží s hlavou na předních tlapkách. Občas pootevře jedno oko a nevrle mrkne na kohouta. Pak si všiml Kulíška a zavrčel.
„Nikam nespěchej! Ten bláznivý kohout si myslí, že všichni vstávají tak brzy jako on. Ale na snídani si bude muset ještě stejně počkat!“
Po té opět zavřel oči a dřímal dál. Kulíškovi zakručelo v bříšku. Jemine, to má ale hlad! Nakoukl Hafovi do misky. Jenže miska je prázdná, žádné kousky masa v ní nejsou. Nešťastně pískl, přiťapkal k Hafovi a přitulil se k němu. Pes se zavrtěl a trochu pohodil hlavou. Jedno z jeho velkých uší zakrylo Kulíška jako měkká a teplá peřinka.
Náhle všechno na dvoře ožilo. Slepice i kvočna s kuřaty se rozběhly k domu. Z půdy seskočili kočičí kluci. Pes Haf také zvedl hlavu a podíval se ke dveřím. Kulíšek ztratil teplou peřinku z jeho ucha a nespokojeně vypískl.
Dveře bílého domu se otevřely a mezi nimi se objevila malá holčička.
„Babi, babi,“ vykřikla nadšeně. „Babi, kuřátka, kuřátka, jsou moc krásná! A kočičky!“
Za holčičkou se objevila babička a mírně se usmála.
„Tiše, Kristýnko!“ zklidňovala holčičku. „Nekřič tolik, nebo se tě ta kuřátka budou bát!“
Kristýnka zmlkla a s úžasem vše pozorovala. Babička nasypala do korýtka pod stříškou krmení kohoutovi a slepicím a vykročila ke krmítku pro kuřata.
„Já, babi, já,“ vykřikla Kristýnka. Seskočila ze schůdku a sápala se babičce po rukou. Babička jí s úsměvem podala velkou mísu.
„Výborně, Kristýnko,“ pochválila pak vnučku. „Jsi šikovná. Teď ještě musíme dát kocourkům jejich granulky. A pro Hafa mám ze včerejška odložené vařené maso, to má moc rád!“
Haf se jen mlsně olízl. Za to Hugo a Hubert se po sobě nesouhlasně podívali. Cože? Haf dostane masíčko a oni jen granule? Tak to tedy ne!
Babička s holčičkou už naplnily všechny misky a opět se za nimi zavřely dveře. Na dvoře zavládl ruch běžného dne. Slepice se tlačily u korýtka a hádaly se, která toho už sezobala víc. Kuřátka strkala žluté hlavičky do krmítka a máma kvočna nevrle pokukovala po kohoutovi Albertovi. Ten si už u slepičího korýtka nacpal volátko k prasknutí. Ale moc rád by ochutnal, co dostala jídlu kuřátka. Jenže mámy kvočny se bál i on. Věděl, že by ho zaháněla od svých dětí, klovala by a hubovala. Tak raději dělal, že ho krmítko vůbec nezajímá. Vyskočil na plot a znovu hlasitě zakokrhal.
„Kykyryký, kykyryký!“
Haf u své boudy spokojeně žvýkal své maso. Vedle něho se hltavě cpal Kulíšek.
„Už zase vyřvává,“ zabručel nespokojeně pes, „je to takový křikloun ukřičený!“
Kulíšek polkl sousto a otočil ke kohoutovi hlavu.
„A proč pořád tolik křičí?“ zeptal se Hafa.
„Protože nic jiného neumí,“ dostal nevrlou odpověď. „Je moc pyšný, protože si myslí, že probouzí den. Jako by sluníčko bez něj nevylezlo nad kopec.“
A pes i soví kluk se točili zpět ke své snídani. Jenže – co to? Miska je prázdná! Maso zmizelo!
„Tam, tam!“ vykřikl Kulíšek a křidýlkem ukázal ke kůlně. Hugo a Hubert zrovna šplhají na půdu, v tlamičce každý drží kus masa. Haf vyrazil za nimi, ale už bylo pozdě. Kocourci se už stihli schovat. A z půdy se teď nesou zvuky, jak se pustili do jídla.
Haf se vrátil se svěšenou hlavou.
„Teď budeme mít hlad,“ řekl, když si opět lehl na trávu před boudou.
„Babička mi něco donese až večer.“

Ilustrační foto – Vlasta Ladýřová

6 thoughts on “Soví pohádka – 7. kapitola – Kykyryký! Kykyryký!

  1. Tak to jsem hodně tentokrát zaspala. Vůbec jsem nevěděla, že je od Tebe nová pohádka. Postupně budu muset dočítat!

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *