Soví pohádka – 8. kapitola – Pojď se schovat!

Soví pohádka – 8. kapitola – Pojď se schovat!

„Ko, ko, ko…,“ máma kvočna pomalu procházela po dvoře. Zobala různá semínka, brouky, žížaly a kuřátka pobíhala kolem ní.
Kulíšek se vydal za nimi a při tom smutně dumal.
„Hugo a Hubert, já jsem si myslel, že jsou to moji kamarádi. A oni zatím Hafovi z misky vzali to dobré…!“
Bum. V zamyšlení nedával pozor, co se děje kolem něho. A do něčeho prudce vrazil, upadl na záda a nožičky se mu zatřepaly ve vzduchu.
„Dávej přece pozor!“ napomenul ho kohout Albert. Pak ho zobákem otočil na nohy a zamžoural na něj jedním okem.
„Ty jsi to divné kuře! Máma kvočna tě sem přivedla. Jak se vlastně jmenuješ?“
„Ku.., Ku…, Ku…,“ Kulíškovi se ještě z leknutí klepal hlásek.
„Kvokáš jako kvočna?“ smál se mu kohout a posměvačně ho napodobil.
„Ku… ku …. kvok! Kukuryký, kukyryký, to divné kuře kvoká jak slepice!“
Máma kvočna to zaslechla. Přiběhla blíže a zamračila se.
„Kokoko kvok, já se o tebe starám, zahřívám tě a ty se mi posmíváš? Protože na svá kuřátka volám kokoko? Kulíšku, Kulíšku, to jsem si od tebe nezasloužila!“
A slepice se otočila a i s kuřaty odkráčela pryč. Kulíšek za ní jen zkoprněle koukal.
„A máš to, teď se o sebe budeš starat sám,“ řekl kohout a vyskočil na plot.
„Já se ale neposmíval,“ vykřikl Kulíšek. Pyšného kohouta to nezajímalo. Zvedl hlavu vysoko k nebi a hlasitě zakokrhal.
„Kykyryký, kykyryký, to jsem já, dvora pán! Kykyryký!“
Ale hned zase zmlkl. Sluníčko na obloze se už před chvílí schovalo za tmavé mraky a zrovna začalo pršet. Albert slétl z plotu a ukryl se pod hustým keřem. Soví klučík jen vykulil oči … a plác! Velká studená kapka mu spadla přímo na zobáček. Jej, to byla rána! Honem, honem za mámou kvočnou! Co nejrychleji mohl se přibatolil k přístěnku, ve kterém se před deštěm schovávala kvočna s kuřátky. Chtěl se k ní přitulit, ale kvočna ho zarazila.
„Kvok,“ řekla přísně. „Pod má křídla se už nevejdeš. Musím především chránit své děti. Kamarádíš s Hafem a jíš z jeho misky. Běž se schovat němu.“
Hafa déšť probudil ze spánku. Mrzutě ze sebe oklepal kapky vody a schoval se do boudy. Kulíšek se k němu pracně vyšplhal, ale dál ho Haf nepustil.
„Běž si jinam!“ zavrčel. „Kdyby ses mne nevyptával na kohouta, nic bych ti nemusel vysvětlovat. A ti darebové by mi neukradli půlku snídaně. A to jsem se s tebou ještě dělil. Teď mám hlad! Haf!“ a vystrčil čumákem Kulíška z boudy ven.
Kulíšek celý promáčený se pomalu otočil a šel pryč. Uprostřed dvora zůstal stát. Co teď? K mámě kvočně se už nevejde, Haf se na něho zlobí a koťata? Tak ta nejsou žádní kamarádi! Kulíšek se nešťastně rozplakal. Je zase sám. Nikdo ho nemá rád a nikomu na něm nezáleží. Nevěděl, že z půdy na něj provinile koukají Hugo s Hubertem. Tohle nechtěli. Měli jen ohromnou chuť na to dobré masíčko. Vůbec je nenapadlo, co tou krádeží způsobí.
Nevěděl ani, že pes Haf se stydí, že malého sovího kloučka vyhodil do deště a zrovna se ho vydal hledat. Haf přece ví, že za uličnické kousky kocourků Kulíšek nemůže!
A tak Kulíšek plakal a plakal, až najednou dostal klofanec za ucho.
„Kvok,“ ozvalo se mu nad hlavou. „Kvok, pojď se schovat. Moje kuřátka ti pod křídly udělají místo!“
Máma kvočna důstojně kráčela deštěm k přístřešku a Kulíšek šťastně spěchal za ní. Pod stříškou se slepice oklepala. Pak se uvelebila v suché trávě, kuřata ji naskákala pod křídla – a opravdu. Bylo tam místečko akorát tak pro jednoho malého sovího kluka. Kulíšek si tam už už chtěl zalézt, ale ještě se zarazil. Podíval se na kvočnu a tiše pískl.
„Nezlob se na mne, já se ti neposmíval. Mně se jenom tak klepal hlas! Moc jsem se lekl, když jsem spadl!“
„Krrr,“ odpověděla slepice. „Tak už si zalez, ať se zahřeješ!“
A malinko se usmála.

Ilustrační foto – neznámý autor

4 thoughts on “Soví pohádka – 8. kapitola – Pojď se schovat!

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *