Máme tady poslední den a poslední výšlap. Včera hlásili déšť, jelo se tedy na výlet do Polska. Moc jsme si nepomohly. Pršelo i tam, ze Zakopaného jsme viděli jeden kostel zevnitř a jeden z venku. Což o to, byly hezké a zajímavé, ale do Tater jsem jela přece kvůli něčemu jinému.
Dnes tedy všechny vyrážíme do Starého Smokovce, máme v plánu vyjít na Hrebienok, ke Studenovodským vodopádům, a pak po magistrále do Tatranské Lomnice. Je to sice trochu delší, než ty minulé dva výlety, ale co. Pokud nás budou bolet nohy či si přineseme nějaký ten puchýř, budeme je léčit už doma.
Šlapeme si to pěšinou podél pozemní lanovky a čekáme, kdy nás předjede kabina. Jedna z nás má nějaké problémy, tak raději volila lanovku. Nahoře na nás čtyři počká a domluvíme se, co dál.
Nahoře jsme byly za chvíli. Samozřejmě zase povídáme o medvědech, ale téma už ztratilo na důraznosti. Místo vzájemného strašení nám víc času zbývá na prohlížení krajiny, hor, zajímavostí. Já totiž Lidmile neprozradila, co říkali včera večer v televizních zprávách. Stará medvědice i s mláďaty se prý vrátila do Smokovce, na vykázaném místě se jí nelíbilo.
Co oči nevidí a uši neslyší, to duši netrápí. A nohy jdou na výlet.
Nahoře už na nás čeká Marie a vyrážíme k vodopádům.

Kamenitá pěšina vede v serpertinách prudce dolů. Musí se po ní mnohem pomaleji a opatrněji, než když jsme pod lanovkou šlapaly vzhůru.
Přesto jsme za chvíli u prvního vodopádu. Tam se rozdělujeme. Dvě se vrací k lanovce, Lidmila, Eva a já jdeme dál. Dostáváme ponaučení, že se máme držet značek. Napřed půjdeme po žluté, pak z ní odbočuje modrá na magistrálu.

Samozřejmě, že to dopadlo jinak. Vůbec nám nedošlo, že vodopádů je víc.  My prošly kolem toho prvního, hned se chytily žluté značky – a šly, a šly – jenže obráceným směrem. Takže jsme na modrou značku nenarazily, ač jsme ji vyhlížely, jak se dalo.
Po nějaké době jsme zaregistrovaly, že turistů kolem nás prudce ubylo, ty poslední jsme viděli na Vyhlídce.

U vodopádu byly davy, kde jsou teď všichni? Nedalo mi to, přece jen jsem si rýpla.
“Už je sežral medvěd,” povídám, ale pak už jsem byla radši zticha. Protože co kdyby tam opravdu nějaký byl? Ať nějakého nepřivolám.
Poskakujeme z kopce z balvanu na balvan a rozhlížíme se. Je tu krásně, romanticky. Stezka vede podle potoka, bystřina hučí, proplétá se mezi balvany, přeskakuje ty menší. Kolem nás jsou vysoké, skoro holé srázy. No, holé…

Leží na nich vyvrácené kmeny stromů, podle jejich stavu usuzuji, že nejspíše od oné vichřice před třinácti lety. Srázy jsou tak prudké, že se na ně zcela zřejmě žádná technika nedostane, proto asi byly ponechány svému osudu. Příroda si poradí.
My nakonec také. Brzy jsme pochopily, že nejdeme správným směrem, ale vocogou? Tož vyjdeme v Tatranské Lesné a domů dojedeme električkou. Podstatné je někam v pohodě dojít, ne? Aspoň budeme mít na co vzpomínat.
A jak jsme se dohodly, tak jsme také došly. Bylo nám v té samotě na cestě v horách tak dobře, že se Lidmila dala do zpěvu. (Ona totiž plašila medvědy, jen se k tomu nechtěla přiznat )
Mají se ale na tom Slovensku dobře. U nás se v přírodě nesmí hulákat, abychom zvěř neplašili, u nich se naopak musí. Dokonce se to doporučuje.
Dorazily jsme na zastávku v Lesné, přijel vláček – a hleďme, ve vagónu sedí Marie s Jitkou. Zase jsme všechny pohromadě.
Vystoupily jsme v Tatranské Lomnici, a Marie se chystá do cukrárny. Prý ji zahlédla z okna vláčku. Dvě se k ní přidáváme. Jdeme kousek zpátky podél tratě, nikde nic. Už už ji podezřívám, že se přehlédla nebo spletla.
Ale ne, oči má dobré.
Ještě že jsme se o té cukrárně dozvěděly až na poslední chvíli. Kdybyste viděli ty zákusky! A jaké dobré kafe tam vaří! Určitě bychom tam chodily každý den – a kde by byla naše linie?
Je večer. Balíme a loučíme se se spoustou nových známých.
Brzy ráno, hned po snídani, vyrážíme na vlak, jede se domů.
Těším se, ale zároveň mi to je líto. V prvním článku jsem psala, že jsem zde nebyla okolo třiceti roků. Za tu dobu se hodně změnilo.
Kdysi “obnošené” domy a hotely jsou krásné, barevné, udržované, jejich okolí má  většinou parkovou úpravu.
Někdejší řvoucí hordy z NDR vystřídali turisté z celého světa, slyšely jsme angličtinu, francouzštinu, ruštinu. Němčinu jsem za ten týden snad ani nezaslechla.
Hory mají sice téměř holé jedno pásmo, ale nyní po čtrnácti letech začínají znovu obrůstat mladými stromky. Bohužel na zbývajícím porostu hodně řádí kůrovec.
A co teprve zdejší lidé. Narazily jsme jen na velmi milé osoby, ochotné pomoci a poradit. Ukazovali nám cestu, radili, jak na různé slevy, trpělivě nás nechali vybrat zákusky, když jsme hladově kulily oči na jejich množství a velikost. V dobrém budu vzpomínat i na ony řidiče, jak nás “varovali” před medvědy, vždyť aspoň byla legrace.
Budu na tento výlet dlouho s úsměvem vzpomínat.
Ale medvěda jsme neviděly