Dnes jsem se rozhodla přidat jedno na únor. To nevadí, že je dnes už dvanáctého, jde mi o jeho obsah, ne o datum.

O co jde.  Nabídla se mi letos možnost cestovat do hor.Už teď koncem jara pojedu na týden do Tater. Bezva, že jo. Jenže mám už přece jen nějaká léta a dlouho jsem nikde soustředěně nešlapala – pokud nepočítám nárazové sporadické výlety pár kilometrů za chalupu či do lesa na houby. No, a tak jsem se rozhodla trénovat. Přece nezůstanu sedět někde na boudě  a nebudu závistivě sledovat ostatní, jak se s batohem na zádech a úsměvem na rtech chystají na výšlap.

Bydlím v domečku, který má do patra sedmnáct schodů. Už jste pochopili? Ano, já skoro každý den tyhle schody vyšlapávám. Začínám vždycky tím, že otevřu ve všech místnostech okno, a pokud není vítr, tak je otevírám do průvanu. Větrám a zároveň šlapu v čerstvém vzduchu.

Poprvé jsem schody vyšla pětkrát a zbytek dne to prodýchávala. Dnes jsem na dvacítce a už to zvládám i v mírném poklusu. Zdatným turistům jsem možná k smíchu, ale vezměte, prosím, v potaz můj počáteční hendikep!

Taky jsem teď měla pár dní pauzu.Jak jsem psala už v  minulém příspěvku, švihla jsem sebou nedávno na ledu. Při tom mi  prudce a bolestivě zapraskalo v koleně. Bolest odezněla, v normální chůzi mi koleno nijak nebrání. Jenže když jsem se druhý den po té chtěla pustit do tréninku, koleno mne varovalo. Pnulo, trnulo, brnělo, a protože člověk má svému tělu naslouchat, na několik dní jsem si schody odpustila.

Včera jsem to zkusila s bandáží, koleno neprotestovalo, tak jsem se dnes do toho pustila naplno.

A dostala jsem při tom bezvadný nápad. Já bych totiž mohla jet koncem léta na pár dní i do Alp! Strašně moc po tom toužím, ale pořád se snažím držet na rozumové úrovni.

Neblbni, holka, stačí ti Tatry.

Jsi na to už stará! – No a? Každý je tak starý, jak se cítím. Je mi jen pár let přes třicet, kdo by se s tím pořád počítal!

Stojí to moc peněz!  – Zadlužovat se kvůli tomu nemusím a nebudu. A copak jsme na světě jen kvůli penězům?

Pojedeš příští rok! –  Proč příští rok? Proč ne hned? Nabídku mám letos, příští rok mi bude zase o rok víc a i klouby budou o rok víc opotřebovanější.

A ještě citát neznámého autora – Na co jednou budu vzpomínat v Domově Důchodců?

Takže jsem se na těch schodech rozhodla dát si to únorové předsevzetí. Jestli do koce měsíce v pohodě vyšlapu  dvakrát denně schody třicetkrát, udýchám to, nezkolabuju, a navíc dosáhnu jisté tělesné hmotnosti (směrem dolů), ty Alpy si zaplatím. A pojedu.

Vím, že je to tak trochu alibismus. Přehodila jsem své rozhodnutí na osud. Ale taky se o to musím setsakra (pardon) zasloužit, aby mohl osud rozhodnout v můj prospěch!

Prosím, držte mi palce! On totiž ten osud může zasáhnout i v tom smyslu, že ač budu mít už kondici i svou cílovou hmotnost, 28. února už bude zájezd obsazený.