Vánoční povídka 2018 – O dědovi Václavovi a jeho rodině

Vánoční povídka 2018 – O dědovi Václavovi a jeho rodině

Václav za sebou zabouchl domovní dveře, pod nohama mu zavrzal sníh. Na kůlech dřevěného plotu stály vysoké bílé čepice, ve větvích staré hrušně zacvrlikal nějaký promrzlý  ptáček. Václav vzal do rukou lopatu a dal se do práce. Rytmicky nabíral sníh a odhazoval ho stranou. Raz, dva, raz dva, nabrat, odhodit, nabrat, odhodit. Ještě pár záběrů a cestička na dvoře bude hotová.
Klap, vyrušilo ho ze soustředění klapnutí víka poštovní schránky, umístěné na brance. “Vám to ale jde,” smála se na něho doručovatelka Anna, stojící na druhé straně plotu.  “A pěkné svátky vám přeji!” Ani nečekala na Václavovu odpověď, pokývla mu na rozloučenou a spěchala dále. Teď před Vánoci měla s roznášením napilno.
“Jo jo, taky pěkné,” zabručel směrem k jejím zádům Václav. Ještě párkrát hodil lopatou a byl u branky.
“No, zase samý leták,” prohlížel si rozmrzele poštu. “Někdo mi něco píše,” podivil se, když mezi reklamními prospekty objevil bílou obálku. V tom z pod obálky ještě něco vyklouzlo.
Nějaký lístek se malinko zatřepetal v klouzavém letu a skončil na kupě sněhu u jeho pravé nohy. Opatrně se pro něj shýbl. V ruce svíral kartičku z pevnějšího papíru, na něm dětskou rukou nakreslený obrázek.
“Co to je? Zase z lidí chtějí před Vánoci tahat peníze na nějakou fiktivní dobročinnost?” prohlížel si obrázek rozmrzele. “Podívám se na to až doma, s brejlemi,” a zastrčil lístek zpátky mezi letáky.  Pohladil kočku, která se mu otřela o nohu, a obrátil se ke dveřím.
————————————
V pokoji bylo teplo, ticho bylo přerušováno jen občasným zapraskáním hořícího dřeva v krbových kamnech. Václav se usadil na pohovce a nasadil si brýle. Než v televizi začne biatlon, ještě prohlédne poštu. Zběžně prolistoval letáky a natáhl ruku po dopise.
“To mi píše Danuška,” převapilo ho, když se podíval na zpáteční adresu. “Proč mi raději nezavolala?”
Chvíli obálku podržel v ruce a pak ji odložil. Přečte si to později. Zamyšleně se rozhlédl po pokoji. Jak tu kdysi bývalo živo! S Evou měli dobré manželství. Měla smysl pro pořádek, dobře vařila a co se spolu nasmáli!
I děti se jim vydařily. Když byly malé, měly spoustu kamarádů a všechno to chodilo k nim. Vašek je teď doktorem, pracuje v nemocnici ve městě na druhém konci republiky a s manželkou Janou mu už pořídili tři vnoučata. Danuška se také má dobře. Žije v Rakousku, pracuje jako účetní z domu a moc si to pochvaluje. Jenom děti se jim s jejím Radkem ještě nepodařily, i když Václav ví, jak moc by je chtěla.
Jenže Eva před dvěma roky v létě umřela. Bylo to tak náhlé. Ráno ještě Václavovi brblala, že zapomněl včera zalít záhonky a rajčatům teď visí listy. A večer najednou upadla a …..
Od té doby žije sám, jen s kočkou Lízou. I na Vánoce byl vždycky sám. Vašek měl pokaždé službu v nemocnici, Dana žije daleko a kromě toho s Radkem každý rok letí na Vánoce někam k moři. Ale nijak to dětem nevyčítal.
Vašek mu často volává a při hovoru vždy slýchá, jak se vnoučata se v pozadí strkají, kdo první dědečkovi poví, co se jim nového přihodilo. Naposledy se Honzík s Vašíčkem, pětiletá dvojčata, chlubili, co všechno postavili z Lega a prvňačka Terezka si mu stěžovala na nějakého kluka ze školy, prý ji pořád tahá za vlásky. A že začala chodit do kroužku výtvarné výchovy, učí se tam kreslit a modelovat z hlíny. Danuška také občas zavolala, i když měla tolik práce a málo času.
Letos měli ale všichni přijet! Domluvili se na tom už v létě, když měl narozeniny. Navrhla to nečekaně právě Dana a Vašek se k návrhu přidal. Prý by to mohlo tento rok vyjít!
Před čtrnácti dny ale Dana volala, že nepřijede. Že nemůže, má prý nějaké zdravotní problémy.
“Asi se Radkovi nechce,” pomyslel si tehdy Václav, “je zvyklý jet na Vánoce k moři a Danuška se vymlouvá na nemoc, zřejmě neví, jak mi to má říct.”
Zase tak moc mu to nevadilo. Má dceru rád, ale s Vaškem přijedou vnoučata.  V domě bude živo, budou tu opět běhat děti, dělat rámus a nepořádek. Co by to bylo za Vánoce bez dětského smíchu a radosti?
Danušce poslal mailem jen přání, aby se brzy uzdravila. Ale Vaškovi, snaše Janě a vnukům koupil dárky. Vaškovi nějakou láhev, dárek pro Janu nechal vybrat prodavačku v drogerii, za to u vnuků se vyřádil. Co mu to dalo práce, než z nich nenápadně při telefonických hovorech vytáhl, co by si pod stromečkem přáli. Pak prochodil několik hračkáren, než našel přesně ty stavebnice Lega, o kterých básnili kluci a panenku, o které zase mluvila Terezka. Kupodivu s panenkou to bylo snazší, než předpokládal, protože o ní viděl skoro každý den reklamu v televizi.
Zamyšleně se vrátil pohledem ke stolku a vzal do ruky kartičku. Na jedné straně obrázek vánočního stromku se spoustou balíčků, na druhé přání k pěknému prožití svátků.
“Aha, to přece nakreslila Terezka. A Vašek mi ten obrázek poslal jako vánoční přání… chce mi tak naznačit, že zase nepřijedou? I letos budu sám?”
Ruka s lístkem klesla. Václava zalil pocit samoty a opuštění.
“Jsem už starý a nepotřebný, moje děti už mají jiné zájmy, než jsem já! Tak budu sám, nějak to přežiju.”
Posmutněle vzal do ruky dopis od dcery. Prohlížel si ho, otáčel mezi prsty a váhal, zda ho vůbec otevřít. Měl z něho takový divný pocit. Spíše povinnost než zvědavost ho přinutila nakonec vzít nůž a dopis otevřít. Pak udiveně zíral. Z obálky vyklepl ještě jednu, rovněž zalepenou. Na ní bylo úhledným rukopisem napsáno.
“Pro dědečka, otevřít až pod stromečkem.”
“Pod stromečkem? Žádný nebude, Danuško,” pomyslel si roztrpčeně. Obě obálky odložil stranou a natáhl se po ovladači na televizi. Hlava zaujatá smutnými myšlenka nevnímala, na co se oči dívají. Až po chvíli ho z přemýšlení vytrhl vtíravý hlas a zadíval se na obrazovku.
“No jasně, to je pro nás staré, jako by nás už nic jiného nezajímalo! Strč si to pojištění na pohřeb do…”  komentoval reklamu dopáleně. “A ty vaše lepidla na zuby a všechny ty tablety  a mastičky na klouby a prostatu, to si fakt tady v tý republice všichni myslíte, že nás starý už  nic jiného nezajímá?”
Hádal se s obrazovkou a vykřikoval tak své zklamání z toho, že je u svých dětí zase na posledním místě. Ani sám sobě nepřiznal, jak moc ho to mrzí. Vždyť děti měly právo žít svůj život, a on je jen starý dědek, to své si už přece odžil. Při svých hlasitých protestech tak ani nezaslechl, jak mobil, zapomenutý v předsíni v kapse kabátu, zazvonil. Po chvíli ještě jednou. A nakonec dvakrát ohlásil příjem SMS.
Druhý den ráno při pohledu z okna překvapeně zamrkal. Dvůr byl pokryt novou souvislou bílou pokrývkou, včerejší odhrabaná cestička nebyla skoro znát. Na stříšce ptačího krmítka seděla Líza a nespokojeně se na něj mračila.
“Zebou tě nožičky, Lízinko?” rozesmál se Václav. “Tak se pojď ohřát a já nasypu ptáčkům. Když tam budeš takhle sedět, žádný nepřiletí.”
Otevřel dveře, kočka seskočila dolů a spokojeně se usadila v pokoji na křesle. Václav  dosypal
do krmítka slunečnicová semínka a pověsil i novou lojovou kouli. Odhazování sněhu ho dnes nelákalo.
“Já projdu a Vašek nepřijede, tak co bych se namáhal,” mudroval v duchu.
“Budeme letos zase sami,” oznámil v pokoji Líze. “Pozítří v pondělí je Štědrý den, víš? Myslel jsem, že Vašek s celou rodinou přijedou už zítra, no co naděláme, viď?”
Vzal kočku do náruče a usedl do křesla i s ní.
“Pěkně jsi mi to tu vyhřála,” pochválil ji. Kočka spokojeně vrněla. A vrněla a vrněla, až si ji Václav zneklidněně začal prohlížet.
“Je ti něco, Lízinko? Proč tak divně…, a sakra!”  Najednou si uvědomil, že do běžného kočičího předení se mu vmotal ještě jiný zvuk.
“Kde mám ten zatracený mobil?” rozhlížel se po pokoji? Chvíli mu to trvalo, než ho našel.
“Tati, no konečně,” ozval se mu v telefonu synův zneklidněný hlas. “Už jsem si myslel, že se ti něco stalo! Jsi připravený?”
“Připravený? Na co?” divil se Václav.
“Tati, ty sis nepřečetl ani esemesky? Jsme na cestě, honem se obleč, chceme ti něco ukázat! Vezmi na sebe něco teplého, budeme chvíli chodit.”
Václavovi klesla ruka. Vašek jede k němu, a už dnes!  Veze sebou i děti? A Janu? Nebo přijede jen na chvíli, aby mu předal dárky a odvezl si ty od něho? Ale ne, přece říkal v množném čísle, že mu chtějí něco ukázat! Že by teď v zimě jeli někam na výlet? Spíš půjdeme někam pěšky, nevlezl bych se k nim do auta. A dvůr není uklizený! “
Václav vyvedený z míry honem nevěděl, co udělat první. Pak ale poslechl telefonického příkazu a začal se oblékat. Teplé boty, svetr, kabát… Zrovna si omotával kolem krku šálu, když se před domem ozvalo zahoukání.
“Ty máš nové auto?”
“To víš, je nás moc, ” smál se na něho syn. Před brankou stálo černé SUV, z okýnek na něho nadšeně mávaly všechny děti a snacha Jana se je marně snažila zklidnit.
“Kam mne vezete?” vyptával se Václav, když se konečně se všemi přivítal.
Vašek se tajuplně usmál a Jana se k dětem obrátila s prstem na rtech.
“To je tajemství!” vykřikla rozesmátá Terezka a dvojčata ji hned následovala. “To je tajné, to je tajné!”
“Tak si to nechte,” zlobil se na oko Václav a při tom se usmíval. “Když je to tak tajné!”
 Skrýval svou zvědavost, není přece žádné malé dítě. Nenápadně ale kladl vnukům otázky, aby zjistil aspoň něco, ale ti se nachytat nenechali. Jen z nich vytáhl, že v tom místě, kam teď míří, taky ještě nikdy nebyli. Naštěstí nejeli nikam daleko. Přes jednu vesnici, druhou, malé městečko. Václava překvapilo, když tam odbočili z hlavní cesty a zastavili u nějakého domku.
“Mládeži, vystupovat!” zavelel táta Vašek. “Ty s námi nejdeš?” obrátil se k otci.
“Řekls mládeži,” zabručel omluvně Václav, rozepjal pás, vystoupil a rozhlížel se kolem sebe.
Stáli ve slepé ulici se staršími domy. Všechny domky i zahrady byly udržované,  vánočně vyzdobené, ulice působila příjemně a uklizeně.
“Bydlí tu asi samí pořádní lidé,” pomyslel si Václav a obrátil se k synovi. “Jdeme k někomu na návštěvu?”
“Dá se to tak říct,” zasmál se Vašek a vytáhl z kapsy klíče.
Děti se hrnuly první, Jana hned za nimi, aby neprováděly nějaké neplechy. Vašek čekal, až se táta porozhlédne, a pak se zeptal:  “Jak se ti to tu líbí?”
“Tys to koupil?” zeptal se nevěřícně Václav.
“My jsme to koupili,” opravil ho Vašek a ohlédl se s úsměvem na Janu, krotící neposedné potomky.
“Kluci jsou pořád nemocní, proto jsme si s Janou řekli, že na venkově by jim bylo líp. Tak jsme se poohlíželi, co a jak, no, a našli jsme toto. Hledali tu obvoďáka, a navíc budeme blízko k tobě. Tati, než to tu dáme do pořádku, můžeme u tebe pár měsíců bydlet?”
Václav nevěděl, co říct. Včera se cítil tak strašlivě opuštěný, nepotřebný, a teď….
“Samozřejmě, že se vůbec můžeš ptát,” vymáčkl ze sebe a honem se otočil k oknu. Nikdo nemusí vidět, že mu zvlhly oči.
—————————————–
“Dědo, kdy už přijde ten Ježíšek?” dorážely na něj dvojčata od rána  na Štědrý den.
“Až se setmí a začnou svítit  hvězdičky,” odpovídal děda po desáté.
“Ale venku jsou mraky, sněží,” nedal se odbýt Honzík.
“No, tak to budete muset asi počkat, až přestane a budou ty hvězdičky,” potutelně se uculoval děda z křesla. Pokoj byl svátečně vyzdobený, v rohu stála nastrojená jedlička. Všechny tři děti se zdobením pomáhaly, chtěly, aby jejich stromeček byl hezký, nejhezčí, aby k nim Ježíšek přišel v celé ulici jako první. Z fotky na stěně se usmívala Eva, za rámečkem měla zastrčenou snítku jmelí a Terezčino vánoční přání.
Václav už ví, že pohlednice kreslily děti ve výtvarném kroužku a Terezka mu jí chtěla udělat radost. A také se, samozřejmě, pochlubit. Z dědovy pochvaly měla obrovskou radost a ještě víc ji potěšilo, že kresbičku děda dal babičce za rámeček.
“Aby také věděla, jak krásně kreslíš,” podotkl, když tam obrázek zastrkoval.
Konečně přišel večer. Jako zázrakem přestalo sněžit, mraky na obloze se roztrhaly a mezi nimi vykukovaly jasné zářící hvězdy. Děti ani dojíst večeři nemohly, jak se těšily. Nejraději by seděly v pokoji u okna a vyhlížely, jestli toho Ježíška už někde neuvidí.
“Pojďte se mnou do ložnice,” vybídl je děda, když konečně všichni dojedli. “Budete lépe vidět na ulici. Třeba tam už Ježíška spatříte.”
To byl frmol, jak se děti hrnuly. Ani se tentokrát netlačily, kdo tam bude první, seděly pěkně vedle sebe a upřeně zíraly do tmy. Ježíšek přece nemá rád děti zlobivé, co kdyby pak nepřišel?
Cililink, cililink, zazvonil nečekaně zvoneček z pokoje. Cože? Kudy se tam ten Ježíšek dostal? Honzík, Terezka a Vašík se rázem otočili a vtrhli zpět do pokoje. Na stromečku svítily svíčky, jiskřily prskavky a pod ním…, to byla kupa!
Dárky rozdávala prvňačka Terezka.  Václav seděl a pozoroval, jak se jí láme jazýček, když četla jména, sledoval kluky, jak netrpělivě trhají obaly i jak Terezka nadšeně odkládá stranou balíčky, na nichž přečetla jméno své. Ani na něho Ježíšek nezapomněl. Zkoušel si nový teplý svetr a v duchu se podivoval, jak jen ten Ježíšek trefil jeho velikost i oblíbenou barvu. A jak mohl vědět, kterou že knížku si plánuje koupit. Otočil se k synovi a usmál se. Vašek si toho ani nevšiml. Zrovna se sám usmíval na Janu a připínal jí na krk nový náhrdelník.
“Škoda, že to Danušce nevyšlo,” vzpomněl si s lítostí na chybějící dceru. “Ale vlastně, kde je ten dopis? Měl jsem ho otevřít pod stromečkem. Asi tam bude od ní nějaké přání. Dám ho zase Evě za rámeček, abychom byli aspoň takhle pohromadě!”
Vytáhl dopis ze zásuvky a znovu obrátil v prstech. Nijak na její otevření nespěchal. Děti se dál věnovaly svým dárkům, ale Vašek s Janou se na něj se zájmem zadívali.
Konečně Václav obálku rozřízl. Vyňal z ní ještě jednu menší a zároveň  složený list papíru.
“Co to je, ruská matrjoška?” užasl a rozevřel složený list.
“Milý dědečku,” četl pak nahlas, “moc mne mrzí, že se ani letos nesejdeme na Vánoce všichni u tebe doma. Ale věř, že mám opravdu vážný důvod, proč tomu tak je. “
Václav zmlkl, dál četl jen pro sebe. Pak pomalu odložil list, otevřel malou obálku a upřeně zíral na to, co z ní vytáhl. V očích se mu objevily slzy. Tentokrát se za ně nestyděl a nechal je voně téct. Vlastně o nich ani nevěděl.
“Tati, co se stalo?” zneklidněl syn, “Dana je nějak vážně nemocná? Poslala mi esemesku, že  musí do nemocnice!”
Natáhl ruku po psaní, ale Jana byla tentokrát rychlejší.
“Mám k tomu opravdu vážný důvod, proč tomu tak je,” přečetla znovu větu a pokračovala dál. “Po tolika letech se nám to s Radkem podařilo a konečně čekám dítě. Přišlo to docela nečekaně, už jsme ani nedoufali.”
“No toto,” vykřikl Vašek. Jana na něj netrpělivě mávla, aby ztichl a pokračovala ve čtení.
“Protože ale už nejsem zrovna mladice, doktoři usoudili, že se teď v zimě nemám vydávat na takovou dlouhou cestu a doporučili mi zůstat doma v klidu. Prý to bude holčička a tak jsme si s Radkem řekli, že jí dáme jméno Eva, po mamince. Posílám ti její obrázek. Už teď, i když je takhle maličká, je vidět, že to bude moc hezká holčička. Narodí se nám koncem února. Nechtěla jsem ti psát dřív, protože jsem měla trochu pověrčivý strach, abych to nezakřikla a něco zlého se nepřihodilo. No, a potom nás zase napadlo, že ti tuto zprávu dáme jako dárek pod stromeček. Tati, dědečku, prosím, naplánuj si na ten čas cestu sem k nám. Moc bych chtěla, abyste se s naší Evičkou brzy poznali, aby věděla, jakého má bezvadného dědečka.”
Jana dočetla a dopis odložila.
Václav zvedl hlavu a usmál se.
“Na, podívej se na Evičku, ” a podal jí ultrazvukový snímek malého miminka v maminčině bříšku.
Venku se opět zatáhlo a znovu začal padat sníh. Někde v dálce zazněl zvon svolávající věřící  na mši.
V domě bylo teplo, děti sedící na koberci si povídaly a hrály s novými hračkami, dospělí mlčeli.
Brzy se narodí malé děťátko.
………………………………………………………………….
S potěšením jsem zjistila, že tahle povídka je nyní často čtena. Takže jsem se rozhodla toho prvního z mých čtenářů, který dojde v četbě až sem na konec (aby si tuhle výzvu vůbec mohl přečíst) trochu odměnit. Podmínkou je napsat sem komentář, ve kterém mi napíše, jak se mu povídku podařilo objevit a jak se mu líbila. Samozřejmě beru i negativní názory, nejsem přívržencem pochval za každou cenu. Odměnu si bude moci vybrat – buď mu pošlu svou knížku “Rozlouskni oříšek” a nebo mu napíšu pohádku na přání. První kapitoly z knížky najdete v rubrice Ukázky, jen budete muset trochu listovat dolů. Je tam toho už víc.  Ukázky pohádek na přání najdete v rubrice Pohádky, podrubrika  Pohádky a příběhy na přání.  Těším se, kdy a kdo bude ten první 🙂

9 thoughts on “Vánoční povídka 2018 – O dědovi Václavovi a jeho rodině

  1. Krásný dojemný příběh.
    K téhle povídce mne přivedlo vyhledávání na téma Vánoce. Po ročním zvažování jsem se rozhodla, že trochu svého volného času věnuji k potěšení druhých a oslovila jsem jeden domov pro seniory s nabídkou předčítání. A za čtyři dny mě čeká první čtení.

    1. Hurá, první reakce 🙂 Takže , Ivo, co byste ráda – knížku nebo pohádku či povídku na přání? 🙂

  2. Tahle povídka mi nějak unikla pozornosti. Čtu jí až teď v květnu a uvědomuji si jak ten čas hrozně letí.

    1. babičko, vlastně mne k té povídce přivedla vy, když jste se ptala, jestli letos bude zase vánoční příběh 🙂 Takže jste spolupachatelka 🙂

  3. Matyldo, to je tak krásné! Vždyť vy jste mě tou krásnou povídkou dojala, normálně mě tečou slzy.
    Ale vše dobře dopadlo a to je hlavní.

  4. Krásný příběh, dědovi Václavovi se splnil sen. Těším se na další povídku. Přeji krásný adventní čas 🙂 .

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *