Vánoční povídka č. 2 – inspirováno vánoční reklamou
Marie dobalila poslední balíček a těžce si sedla na pohovku.
Konečně to má, konečně je to hotovo. S uspokojením si obhlédla stůl. V krabici je pečlivě poskládané vánoční cukroví. Snacha Světlana jí sice řekne jako každý rok:
“Ale maminko, proč se s tím vozíte, vždyť víte, že na sladké moc nejsme!”
Marie ale ví své.
Jen co položí krabici na stůl, Světlana začne cukroví ukládat na ozdobný podnos a při tom mlsně uždibuje.
“Musím to přece ochutnat,” bránila se loni, když si z ní Petr utahoval. A syn Petr už jako malý nedal dopustit na vanilkové rohlíčky a kokosové kuličky, ani loni, a roky před tím jim neodolal. Petříček se Zuzankou zase vždycky čekají na první příležitost, kdy se k nim maminka otočí zády, a okamžitě začnou taky ukrádat. Marně je pak máma Světlana odhání, ať toho nechají, že nebudou večeřet. Vždycky je kolem toho plno smíchu, utahují si jeden z druhého. Vlastně to už v této rodině patří tak trochu k tradici.
Vánoce jsou prostě Vánoce.
Znovu pohlédla na stůl. Zavděčí se dárky? Naposledy viděla vnoučata v létě. Petr s dětmi se za ní stavil na dva dny, když měla narozeniny. Moc se omlouval, že to není na delší dobu, má prý pořád tolik práce. I Světlana se prý moc těšila, jenže na poslední chvíli jí zavolala šéfová, prý je v práci nějaký průser, a přes víkend se to musí vyřešit.
Petříček se k ní tenkrát při loučení přitulil a s dětskou bezelstností jí řekl.
“Babi, koupíš mi mobil?”
“Mobil?” skoro se polekala Marie. “Mobil je přece moc drahý, Petříčku!”
“Babí,” žadonil Petříček a při tom ji objal kolem krku. “Babi, kup mi ho. Táta nechce, prý jsem ještě moc malý. A já už půjdu do druhé třídy, babi, i Ondra ho už má. A je přitom menší než já, musí sedět v první lavici.”
“Já bych chtěla takovou tu panenku, co čurá a pláče,” přidala se k bratrovi malá Zuzanka. “Babi, když mi ji koupíš, tak já zase přijedu. A budu tě mít ráda,” lísala se k babičce.
Ještě že zasáhl Petr. I jeho dětská přání zaskočila. Nahnal honem potomky do auta, upevnil do sedaček a pak trochu rozpačitě přistoupil k matce.
“Promiň, mami. Děcka to vidí u sousedů, ti těm svým pacholkům koupí, co je napadne. My se je snažíme trochu usměrňovat, ale jak vidíš… Nic jim nekupuj, já jim to doma vysvětlím. Tak se tady měj, zase někdy přijedeme.” Ještě zaváhal, chtěl něco dodat, ale pak jen matku objal, otočil se a usedl za volant.
Od té doby se neviděli. Světlana měla nějaké zdravotní potíže, které nakonec skončily akutní operací. A Petr jel na podzim na delší služební cestu do zahraničí. Jen po telefonu se občas zeptal, jak se Marie má a povyprávěl, co dělají děti.
“Mají to ti mladí tak těžké. Taková zvláštní doba je to teď. Pořád jen samá práce, a práce,” zamyslela se Marie. A znovu koukla na stůl. Tak moc se těšila na zítřek. A na radost vnoučat pod stromečkem. Mobil tedy Petříčkovi nekoupila, věděla, že ho na rodičích už vyškemral. Ale koupila mu tablet. Ten ještě určitě nemá. Usmívala se při představě, jak ten malý bude překvapený. A Zuzanka, co teprve ta. Určitě bude výskat, až rozbalí svůj balíček. Marie jí koupila přesně takovou panenku, jakou po ní vnučka chtěla v létě. Trochu se sice zarazila nad cenou obou dárků, ale pak mávla rukou. Ale co, Vánoce jsou jednou za rok. Jenom škoda, že už jí nevybyly peníze na pořádný dárek pro syna a snachu.
Petrovi vezla láhev domácí slivovice, soused každý rok pálí a pokaždé jí pak donese litr.
“Na utužení dobrých sousedských vztahů,” řekl teď naposledy a mrkl na ni.
Světlana zase dostane med a nějaký krém s včelí kašičkou, a ještě k tomu tinkturu s propolisem. To je zase od druhého souseda.
Tak, ještě natočit budík, aby ráno nezaspala. Aby ráno nemusela moc spěchat, až půjde na vlak. V televizi hlásili mráz a sněžení. Může to venku klouzat. Nesmí upadnout, ještě by si něco zlomila.
—–
Konečně Marie vystoupila na vlakovém nádraží v městečku, kde bydlí její syn s rodinou. Cestovala už několik hodin, dvakrát přesedala, byla celá polámaná. Ale unavená se necítila. Za chvíli bude v teple, u štědrovečerního stolu, mezi svými. Průvodčí jí ještě pomohl vystoupit. Poskládal Marii tašky na rychle se vyprazdňující nástupiště, rozhlédl se a starostlivě se zeptal:
“Čeká tu na vás někdo?”
Marii jeho péče zahřála u srdce. Takový mladý kluk, ve vlaku byl samá legrace. A má starost o starou bábu. To dělají asi ty Vánoce, že jsou na sebe lidé hodnější.
Usmála se na něho.
“Ale ano, on tu někde na mne čeká syn, přijel pro mne.”
“Tak pěkné Vánoce,” popřál jí ještě usměvavý průvodčí, “hezky si to u syna užijte!”
Vzápětí zmizel ve tmě. Už mu taky skončila směna, tohle byl poslední dnešní vlak.
Marie osaměla. Z černého nebe se pomalu začaly snášet sněhové vločky. Menší, pak větší, sněžení houstlo.
Hů, zahučel náhlý poryv větru. Vločky sněhu se roztančily ve světle lampy, po peronu se rozlétly papíry z přeplněného odpadkového koše.
———
Ve vile na kraji města Petr s dětmi dostrojil stromeček. V kuchyni Světlana zatím dokončovala přípravu večeře. Petr ji zezadu objal, políbil na krk a oznámil.
“Tak já teď s mrňaty zajedu pro babičku. Aby mohl Ježíšek v pohodě ke stromečku.” Pak se otočil směrem k dětskému pokoji a křikl.
“Kdo se mnou jede pro babičku?”
“Já, já,” obě děti se vyřítily z pokoje a honem se navlékaly do oteplováků. Máma jim ještě pomohla do bot, motala jim krky šálem a upravila čepice.
“Tak, a mazejte.”
——————
Marie popošla kousek nahoru, kousek dolů. Bála se odejít někam do tepla, Petr přece říkal, ať nikam nechodí. Ať na něho čeká na nástupišti, aby se neminuli.
“Má zpoždění, určitě mu do toho něco nutného přišlo,” omlouvala syna sama před sebou.
Začalo jí být zima. Brýle se jí ojínily. Zdálo se jí, že už čeká nekonečně dlouho. Vítr se jí dostával do rukávů, začaly jí cvakat zuby. Marie pohlédla na balíčky, poskládané vedle velké tašky na zemi.
“Budu muset asi jít pěšky. Nebo tady zmrznu!” Neohrabaně se sehnula, aby zvedla tašku.
V tom zaslechla volání.
“Mami, mami!”
Petr nehledal přechod přes koleje, bral to nejkratší cestou. Přiběhl k mámě a objal ji.
“Nezmrzla jsi mi tu? My se přimotali k bouračce, museli jsme tam počkat, až se uvolní cesta. Pojď honem, v autě je teploučko. A Petřík se Zuzankou se tě už nemůžou dočkat!”
Rychle sbíral tašky, krabice a poháněl Marii před sebou.
“Pojď, honem pojď, jsi úplně modrá zimou. Světlana ti uvaří grog, jen počkej, my si tě doma dáme hned do pořádku. A vanilkové rohlíčky jsi upekla?”
Marie se zasmála. Najednou jí bylo tak dobře, i ty zuby jí přestaly cvakat. A když se na ni v autě vrhla vnoučata a obě žárlivě závodila, kdo dá babičce víc pusinek, zima jí přestala být úplně.
13 thoughts on “Vánoční povídka č. 2 – inspirováno vánoční reklamou”
Tahle povídka je pěkná. Na babičku nezapomněli, ale zdržely je okolnosti.
Díky, Verusko. A tu letošní povídku jste už také četla?
Tenhle konec je lepší. Úplně vidím rozzářené oči té babičky.
Rok s rokem se sešel a před námi jsou další Vánoce, bude opět nějaká povídka?
Tak tenhle konec je o moc krásnější. Stejně jsem ale dojatá. Moc krásná povídka.
Reklamy tohoto typu se mi nelíbí zrovna tak, jako reklamy na dámské intimnosti, kterých je tam moc a nemusely by tam být vůbec. Kdo má nějaký problém, tak si za tím jde sám….
Proč byla vybrána stará babička jako hlavní hrdinka?
Všimli jste si o Vánocích té reklamy, jak na babičku zapomněli na nádraží? Taková reklama, která představuje seniory jako hlupáky, kteří se radují, že místo vánočního dárku dostanou potvrzení o odčervení jednoho černocha v Africe, by měla být prohlášena za neetickou. V hlavní roli je prarodič a hlavním tématem, jak jej odbýt co nejlevněji nebo nejraději vůbec. Hnusná reklama. Vždyť i ti mladí budou jednou staří.
Právě tahle reklama mne vyprovokovala k napsání dvou variant povídek, babičko
Petřík se Zuzankou už se nemohou babičky dočkat asi jako všechny dětičky a bez cukroví a slivovice by to nešlo:).
krásné povídání – ten smutnější se mi pomalu, v dnešní době, zdá reálnější – BOHUŽEL!!!!! U toho druhého jsem byla dojatá – ostatně jako z každého dobrého konce. 🙂
Ano, Babko. máte pravdu. Právě přemýšlení o tom, co autora reklamy přivedlo k tomuto námětu mne přivedlo k napsání povídek. Proč byla vybrána stará babička jako hlavní hrdinka? Protože ji podvědomě autor bere jako zbytečnou osobu, na kterou je snadné zapomenout, nebo ji vybral vědomě jako upozornění – pozor, nezapomínat?
Ta první mi vehnala slzy do očí,jak se může takhle někdo chovat ke svým rodičům, ale někde to tak bývá, a ta druhá to je balzám na duši, kdyby to tak mohlo být všude. Moc pěkný příběh.
Tak tato druhá je opravdové pohlazení na duši…. ta první je bohužel asi mnohdy pravdivá.