Na včerejšek byla hlášena extrémně silná vichřice, dokonce dostala jméno – Herwart.
I když se našemu koutu extrémy zatím úspěšně vyhýbají – nebo spíše se odehrávají v mírnější formě, začala jsem se chystat. Uklidila jsem ze dvora zbytek květináčů s kytkami, požádala jsem i pomoc se sklizením slunečníku, zabezpečila jsem různé plechy kryjící dřevo, aby neulétly a nezpůsobily snad nějakou nehodu. Pořádně jsem zatopila, abych vyhřála dům, kdyby nedejbože přestala jít elektrika. Pak jsem se usadila k televizi s knížkou v ruce. Zvedla jsem se až za nějaký čas, abych doplnila dříví ke krbovým kamnům. Za dveřmi do prádelny čekala celá má zvířecí skupina. Pes, kočka, kocour, úpěnlivě na mne hleděli a motali se mi těsně kolem nohou.
“Co blbnete,” oslovila jsem je laskavě. “Zakopnu o některého z vás, mazejte ven!”
Odmítli se ode mne hnout a jeden přes druhého se motali dál. Doprovodili mne k zadním dveřím, tam se zastavili a koukali, co budu dělat. Vítr už byl poměrně silný, pocuchal mi účes, ale to mi nevadilo. Donesla jsem si dřevo a ještě znovu obešla dvorek. Všechno OK, jde se do tepla.
Zvířecí grupa mne zase uvítala a doprovodila ke dveřím pokoje. Společně učinili pokus o průnik dovnitř, nejvíce byl neodbytný pes. Ale vysvětlila jsem jim, že nelze. Dostali dobrotku na uklidněnou a já zapadla zpět do pohodlného lenošení u televize. Chvíli dám pauzu plus kafe, a pak budu pokračovat v psaní dalšího dílu pohádky o Zatoulané kočičce.
Blik blik, zamrkala na mne žárovka lampičky,  obrazovka televize zčernala.
Blik – a zhasla i lampička.
“Do háje,” pomyslela jsem si. “Ještě že jsem s tím počítala!”
Trpělivě čekám, až za hodinu nebo za dvě jako vždy elektřina naskočí. Uplynula hodina, dvě…., pět, šest…. Venku se zatím úplně setmělo. Nudím se. Jsem tu sama, nejde mi televize, počítač, rádio, topení. Naštěstí je dům vyhřátý, a tak při baterce čtu, při svíčce si dělám večeři, a při tom všem poslouchám dunivé nárazy vichru do domu. Venku to kvílí, rachotí plechy ze dvora, ale největší hukot se nese z nedalekého lesa.
Je devět večer, stále všude tma. Vítr se pomalu zklidnil, jeho nárazy už nejsou tak prudké. Jsem už tak znuděná, že vyrážím do akce.
“Ferdo, jdeme,” zavelela jsem směrem ke dveřím do prádelny – a následné klapnutí psích dvířek mi dalo vědět, že příkazu bylo s nadšením uposlechnuto. Hodím na sebe jen bundu, boty, za knoflík bundy zaháknu baterku, abych ji nemusela držet a jde se.
Pes míří na naši obvyklou trasu kolem potoka. Tak tam tedy ne!
“Pod stromy nejdu,” vysvětluji psovi, který na mne zmateně hledí. Pak poslušně udělá bobek v místě, kde jsem mu přikázala, a jdeme do ulic. Obešli jsme vesnici, vracíme se domů. Za okny, která míjíme, na nás mrkají plamínky svíček.
Doma pes bez otálení zamíří k zadním dveřím, najdu ho pak zase v jednom pelíšku s oběma kočkami. Asi se tak cítí ta moje zvěř jistěji, když jsou v jednom klubku.
Ráno otvírám oči s nadějí. Už elektřina určitě jde!
Nejde.
Ještě že to vypadá na docela hezký den, z pod mraků se klube sluníčko. Dělám si snídani a odmítám veškeré myšlenky na to, co se děje v mražáku. Voda z něho zatím neteče, tak co. A všechny namražené houby jsem předtím povařila či podusila. A zeleninu taky. Masa tam moc není a … vůbec.
Elektřina nejde už dvacet hodin. Na obecním úřadě mi sdělili, že je porucha vedení vysokého napětí, podle nejnovějších zpráv to prý bude trvat ještě nejméně čtyři hodiny.
Ach jo, co mám dělat? Svítí sluníčko, větve stromů se pohybují jen zvolna. Na další dny je hlášeno ochlazení a sněžení. Je to jasné. Pojedu na hřbitov, na hrob rodičů.
Vyjela jsem, udělala, co jsem potřebovala, a zajela si nakoupit. Vracím se k domu za deště, vítr opět zesílil, po sluníčku ani památky. Ale jsem spokojená. Já to stihla.
A hurá, doma se už svítí!! Už je vedení opravené! Pouštím počítač. Píp, počítač se rozbíhá. Následuje druhé píp, oznamuje mi zase nějakou chybu na disku.
“To snad není možné, ty střepe!” zuřím, hladová internetového kontaktu. Restartuji, nic. Vypínám, zkouším znovu. Zase nic.
Další pokus jsem udělala asi za tři hodiny. Zmáčkla příslušné tlačítko – první píp. Napjatě čekám. Uslyším ještě jedno nebo ne? Raději jsem se k k PC otočila zády. Za mnou mašina hučí a hučí – pípnutí oznamující závadu se neozývá. Že by… ?
Otočila jsem se – a s úlevou si oddechla. Z obrazovky na mne pomrkává kolonka na přihlášení.
Uf. Tak jsem zase tady. K pohádce jsem se dnes nedostala, možná zítra.
Dnes jsem jen vyřídila poštu, nějaké drobné úkoly, a začala psát tento článek.

Náhle mne z psaní vyrušil divný rachot. Co to zase je? Čučím z okna jak pověstná vyoraná myš. Venku padají kroupy! A jak hustě!
Rachotí na střeše, buší do kabiny auta, mění barvu trávníku.
Příroda se zbláznila. Není na podzimní krupobití taky nějaká pranostika?

P.S. A druhý den jsem zjistila, že mi spadl kus plotu. A stříška nade dveřmi se podezřele viklá.