Je sobota, obyčejné ráno.

Mechanicky upíjím z hrnku ranního kafe, v poklidu klímám. Něco mne ale ruší. Nějaký zvuk… je to hudba? Ne to je něco jiného… Až po chvíli jsem určila původ té zvláštní tlumené muziky. To si zpívají krbová kamna. Uklidněna opět usrknu z hrnku a pokračuji v pomalém probouzení mozkových funkcí.
Jenže opět mne něco ruší. Ptačí křik přímo u okna. Co se to tam děje? Že by opět některá z našich kočičích slečen zaujala loveckou pohotovost pod krmítkem v trávě? Totiž v blátivé rozšlapané poušti okolo jeho sloupku. Když jsem před x lety domek koupila, rostl kousek od zdi domu malý smrček. Rostl a rostl, až jsem jednou usoudila, že už vyrostl dost a mohl by být docela nebezpečný. Tak jsme mu usekli hlavičku, v zemi ponechali pouze kmínek a na něj posadili krmítko.  To slouží dodnes, jen jsme byli nuceni ho v posledních dvou let obalit pletivem. Kvůli opakovaným snahám našich koček ho navštívit, a pro kontrolu jakosti ptačího krmiva to zcela určitě nebylo. Jenže polohu ležícího lovce zaujímaly i poté, když samotné krmítko bylo už chráněné. Kočka sebou vždycky pomstychtivě plácla do bláta nepochybně proto, aby dala najevo svůj protest. Když nemůžu do krmítka já, nebudou tam ani ptáci! Ti si ale okamžitě dali echo a po dobu kočičí vzpoury se na krmítku nevyskytovali. Vadilo nám to a rozhodli se to mstitelkám netolerovat. Jak ale kočkám vysvětlit, že ptáky prostě lovit nebudou? Napřed jsme na ně po zaujmutí pozice zabouchali na okno. Zjistili jsme, že naše kočky trpí seletivní hluchotou. Pak jsme je zkusili odhánět, a z toho měli ty potvůrky obrovskou radost. Prý taková hezká hra  na honěnou! A provokovaly – Pojď si mne chytit! Nechytíš! Nechytíš!
Co dál?  Vykašlat se na to a strpět, že si kočky občas chytí nepozornou sýkorku? Nebo jim to ležení nějak znechutit?
“Já tu kočku poliju vodou,” napadlo najednou Jindru.
“Vodou?” zděsila jsem se.
“To jí neublíží,” přesvědčoval mne Jindřich. Zamyslela jsem se a váhavě mu dala za pravdu. Kočky vodu nemají rády, třeba si časem spojí krmítko s nepříjemným zážitkem a přestanou si ho všímat. Je rozhodně lepší mít pokropenou kočku než ptačí pírka na dvoře.  Zkusíme jim tedy vypěstovat Pavlovův reflex.
“Ale jako první vždycky napřed zabuš na sklo, ” vymínila jsem si. “Třeba si spojí ten rámus s poplachem a nebudeš je muset polévat.”
Netrvalo ani moc dlouho, když nám Mia dala příležitost nápad vyzkoušet v praxi. Stočila se pod krmítkem do klubíčka, a snad usnula, či co. Na zabušení na sklo absolutně nereagovala (no jo, já zapomněla na tu selektivní hluchotu), nereagovala ani na otevření dveří. Za to okamžitě zmizela, když na ni prskla voda. Byla – a najednou nebyla. Ta rychlost nás oba rozesmála. Jenže za chvíli byla kočka opět uvelebená v blátě. Asi jí to dělá dobře na klouby. Pokračujeme druhou lekcí. Do skleničky voda, zabušení na sklo, otevření dveří – kočka nečekala a zmizela.
“Tý jo,” překvapilo mne. Vypěstovat slintací reflex u psů trvalo Pavlovovi mnohem déle! Tohle musela být určitě jen náhoda.
Mia nás znovu nenechala čekat dlouho a znovu se uvelebila pod krmítkem. Zabušení na sklo, otevření dveří – kočka je fuč. Fakt to pochopila! Stačilo ji pokropit jen jedenkrát a už ví. Samozřejmě to občas zkouší i nadále. Už ale neprchá. Ťuknu na sklo, Mia se zvedne a důstojně odkráčí. Tlustým zadečkem se vztyčeným ocáskem mi dává najevo své pohrdání. Ona si přece jen chtěla odpočinout v blátíčku. Nějací opeřenci jsou jí naprosto ukradení. Maja si z jejího pokořujícího poučení vzala příklad. Pod krmítko už také “spát” nechodí. Ale nezanevřely na nás, mazlivé jsou i nadále.
Ptáci mají tedy už klid a my také. Jen občas zbystřím, právě jako dnes, když se ozval ten nečekaný ptačí pokřik. Do háje, že by se tentokrát některé z koček podařilo …. Otočila jsem hlavu k oknu – na krmítku je ale živo. Kdyby byla na dvoře kočka, bylo by prázdné!! Tak proč ti ptáci tak řvou? Mám už jejich zvyky odkoukané. Brhlík se usadí a bere to jedno semínko za druhým. Sýkorky přiletí, semínko popadnou a frčí pryč. Když je zrovna v krmítku plno, usadí se na stříšku a počkají, až na ně přijde řada. I stehlíci a strnadi se občas ukáží, jedenkrát jsem letos zazanamenala strakapouda a červenku. Jsou ale vždy potichu – tedy kromě stehlíků. Ti u toho pořád brebentí.
Tentokrát ale stehlíci v krmítku nejsou. Na stříšce sedí sýkorka a povídá si s druhou, usazenou uvnitř. Ta chvíli poslouchá, pak popadne semínko a obě odletí. Jen co zmizí, přilítne další párek a scéna se opakuje. Ta na stříšce něco povídá, druhá poslouchá, pak popadne semínko a obě odletí. Tý jo, ony snad chodí ke krmítku randit!

Jaro je za dveřmi 🙂