S údivem zírám, jak je to už dlouho, co jsem sem vložila poslední článek. Ten čas tak letí!

Pořád se něco děje. Zajeli jsme si na jednodenní návštěvu do termálů, krásně jsem se tam nahřála a vyčvachtala. Pak jsem trošku omarodila. Dostala jsem… no, jak se tomu slušně říká? Prostě příšerně mne bolelo břicho.
Také jsme byli na návštěvě u dcery. Pokecali, s vnukem Honzíkem jsem vedla filozofickou rozpravu, a hlavně – vnučka Lidunka oslavila tři roky. Fakt ten čas příšerně letí.

Po návratu jsme se pustili do zahrady. Vyčistit klestí kolem plotů, podél stružky pramenící kousek nad zahradou, provést jarní řez stromů. Prostě na psaní nebyl čas. Za to mají naše stromy sympatický “rozcuch”. No, odborník by se zhrozil, ale co. Nám to nevadí a stromům asi také ne. Už teď mají nalitá květní poupata, jen jen rozkvést. Tři roky jsme už neměli pořádnou úrodu ovoce, pokaždé květy zničily jarní mrazíky. Dva roky úroda minimální, loni vůbec nic. Takže letos chodím a prosím stromečky, ať ještě chvíli vydrží, ať nekvetou, že přijdou ještě určitě mrazy, zase všechno pomrzne a já už tři roky neochutnala vlastní třešně a švestky. Zatím daly na mé prosby a drží květy v peřinkách. Ono tomu tedy hlavně pomohlo hlavně to ochlazení posledních dnů.

 

 

Když jsme dostříhali stromy, začala jsem uklízet v domě. Já jsem si teda na okna objednala službu, protože lezení po žebříku a vyvracení hlavy při jejich mytí a následném věšení záclon mi už zakazuje krční páteř. A ačkoliv tvrdím, že se svému tělu a jeho požadavkům podmíněných věkem odmítám podřizovat, tentokrát jsem mu dala za pravdu a ustoupila. Ovšem až po té, co jsem před pár lety z toho žebříku málem zahučela dolů. Tož co, někdy člověk prostě musí umět udělat kompromis.
Takže jsem začala ten úklid. Nemyslím tím byt, ten je udržován průběžně, ale zimní zvířecí ubytovnu. Vyházela jsem pelíšky do zadní předsíně a vygruntovala prádelnu. Fakt důkladně. Rozbolela mne z toho trochu záda, ale ať, to už jsem zvyklá. Večer jsem si pak hověla na gauči a spokojeně pronesla.
“Tak ti nevím, ony ty bobulky opravdu asi zabírají. Už dlouho jsem neměla takovou vervu a chuť uklízet.”

Nestačila jsem ani rozvést myšlenku, když Jindra zavrčel: “Ono tě to doufám zase brzy přejde!”
Rozesmáli jsme se oba. Jindra mne v mé uklízecí euforii totiž nenechal samotnou. Bez pobízení přišel a chopil se smetáku.
Ještě vysvětlím ty bobulky. V průběhu posledních čtyř let jsem měla několikrát Covid. Pro určitou vrstvu lidí píšu rovnou, že poprvé jsem onemocněla ještě před očkováním a měla jsem pak dlouho problémy. To další už bylo po očkování, ale pokaždé až po uplynutí jeho deklarované účinnosti. Poslední Covid jsem měla loni v koncem listopadu. Já byla od té doby tak unavená! Do ničeho se mi nechtělo a nejhorší bylo to, co jsem si nazvala deka na mozku. Strašlivě mne to štvalo, tak jsem zkoušela všechno možné. Vitamíny, minerály, bylinky… Pak jsem si vzpomněla, že jsem kdysi na doporučení kamarádky brala jeden doplněk stravy.
Nevím, jestli je to opravdu účinné nebo jsem sama sebe o účinnosti přesvědčila, ale je mi to úplně jedno. Cítím se líp a to je  důležité. Jak k tomu došlo, je pro mne naprosto vedlejší.
A vůbec.  Včera mi nakladatelka oznámila, že mi poslala smlouvu na knížku Hanko, utíkej…
Vyjde v klasické papírové podobě v červenci.
Hurá!!!!

Hanka zatím vyšla jen jako e-kniha. Pokud by vás zajímalo, o čem knížka je, můžete nahlédnout třeba sem:

Hanko, utíkej! aneb trampoty jedné puberťačky