2. Co tak třeba Albánie? Saranda

2. Co tak třeba Albánie? Saranda

Máme první ráno. Z postele nevylézám příliš ochotně. Okamžitě se ale ladím do růžova, usmiřuje si mne sluníčko, modré nebe a výhled z balkonu. Máme pokoj do silnice, ale při pohledu doprava vidím moře, jak mírnými vlnkami omývá skalnaté pobřeží a kousek pláže.

plážička

Ten první den jsme věnovaly odpočinku. Po snídani jsme se vydaly na pláž, zaplatily si lehátka a věnovaly se plavání a aktivnímu leháru (obracely jsme se z boku na bok). Plážička je malá, ale voda teplá a je tu klídek. Bohužel jsme se musely podřídit kruté realitě a lenošení přerušit – po poledni byla naplánována informativní schůzka s delegátem Petrem (a také už bylo na sluníčku docela vedro, i když jsme měly slunečník).
Za to jsme se dozvěděli (všichni), na jaké výlety se můžeme přihlásit, kam stojí za to se podívat a také kolik co stojí. Autobusy mají jednotnou cenu, 100 leků skoro kamkoliv, kafe tak 50 – 100 leků, podle toho kde. Za jedno euro dostanete 120 leků.
My se Zdenou se přihlásily na jeden výlet, a pak mi poskočilo srdíčko. Na závěr se Petr jen tak mimochodem zmínil o možnosti zkusit si potápění! Možná si tady někdo vzpomene, jak jsem se kdysi  přiznala, že je to jedno z mých dávných nesplněných (a už bohužel nesplnitelných) přání.
Po schůzce jsem se tedy vydala za Petrem. Řekla jsem mu o své touze, ale rovnou podotkla, že vím, že už to nejspíše nepůjde. Věk je prostě sfiňa. Netajila jsem své roky ani diagnózy. Nešlo mi přece o to zkomplikovat život sobě nebo provozovatelům, spíše něco jako líná huba holé neštěstí, a kdybych nic neřekla, tak bych možná litovala promarněné příležitosti. Petr se na mne díval trochu divně, a pak se zeptal, jestli umím anglicky. Prý abych porozuměla pokynům.
Neumím.
Znovu jsem ho ujistila, že na tom potápění netrvám za každou cenu, jen by mi bylo líto, že jsem to ani nezkusila. Pokývl hlavou, že to zjistí.
Nebudu vám tady dál popisovat, jak jsme dennodenně trávily čas u moře. To je snad jasné už z typu zájezdu. Raději vám tu popíšu naše další akce.
Protože druhý den odpoledne jsme už vyrazily prozkoumávat okolí. Vydaly jsme se autobusem do Sarandy.

restaurace pod banánovníky

Saranda je přístavní město, umístěné v zátoce na prudkých svazích. Zátoku lemují úzké pláže, domy a hotely stoupají po svazích vzhůru. Uličky jsou rovněž úzké a přecpané auty a turisty. Kličkovaly jsme mezi nimi a obhlížely okolí. Nakonec jsme se rozhodly zakotvit někde na oběd. Líbila se nám restaurace pod babánovníky, a dobře jsme udělaly.
Dala jsem si tam rybičku, jejku, ta byla dobrá. Poté jsme se Zdenou rozdělily a šla si každá po svém. Já se vydala po promenádě okolo pláží. Pozorovala jsem ruch, prohlížela si suvenýry a udivilo mne, že jsou docela hezké a dokonce i praktické. Koupila jsem si korálky na krk, pak zmrzlinu – a pokecala s prodavačem.
„Plíz, ni (prosím, jeden),“ a ukázala jsem na vybraný druh.
Já totiž včera u večeře zpovídala číšníka, jak se řekne jedna, dvě, prostě počítala jsem s ním do tří. Oba jsme z toho měli legraci, protože samozřejmě on vyslovoval trochu jinak, než se to dařilo mně.
Mládenec pochopil a zeptal se, jestli chci zmrzlinu do papírového kelímku nebo do oplatkového kornoutu. Samozřejmě obojí mi napřed ukázal.
Pokývla jsem, ukázala na kornout a zopakovala objednávku.
„Ni, jeden.“
„Jeden,“ řekl prodavač a já se rozzářila.
“Vy mluvíte česky?“
Houby. Pouze se opičil, kopíroval to, co jsem nevědomky k „ni“ dodala já.
Šla jsem dál, spokojená, že se ve světě neztratím a neumřu hlady, olizovala zmrzlinu, zastavovala se snad u všech stánků, prohlížela si suvenýry a těkala očima po okolí.
Lidé se procházeli s úsměvem, nikdo se nikde nerozčiloval, nehuboval, prodavači cetek nebyli vtěrní. Nabídli zboží, ukázali sami, čeho jsem si já hned nevšimla, a když jsem nic nekoupila, zase se s úsměvem rozloučili a nechali mne jít dál.
Věděla jsem, že autobusová zastávka je na konci promenády. To vám musím povyprávět, to je docela perlička. Delegát Petr nás informoval, že v Albánii většinou nemají zastávky označené. Místní vědí, kde autobus zastavuje a žádná další cedule jim netřeba. Ani jízdní řád skoro nikde nenajdete. Také tu nikdo neřeší zpoždění. Prostě autobus buď přijede, nebo také občas ne. A tak Petr sám nás informoval, kde můžeme nějakou zastávku najít a jak autobusy jezdí.
Takže já už byla na místě. Pro jistotu jsem se dotázala jedné čekající paní, zda jsem správně.
„Plíz, bus?“
Paní se usmála, přikývla a ještě něco dodala. Nevím co, já byla spokojená, že stojím správně. Měla jsem ještě spoustu času a tak sem si nenápadně prohlížela kolemjdoucí. Pokoušela jsem se vytipovat, kdo je zdejší a kdo turista. Objevila jsem, že typický Albánec má hranatou bradu, tvář porostlou strništěm a nos posazený vysoko mezi očima. Docela pohlední chlapi to jsou. Ženy mají postavy přesýpacích hodin, jsou docela úzké v pase a mají.., no, širokou pánev. K tomu pevné nohy a výrazně silné kotníky.
Dumala jsem proč asi, a našla jsem si důvod.
Podle statistik se tam rodí více dětí než u nás. Dokážete si představit běhat s dítětem na rukou, na zádech či tlačit kočárek do těch jejich krpálů? Já tedy ne. Kdyby měly nožky útlé jako srnky, mají je pořád polámané.
To jse toho zase napsala. Pokračovat budu zase příště.
Jenom ještě podotknu, že autobus tentokrát přijel přesně. A k večeři nám na hotelu dali – no samozřejmě, rybu, jak jinak. Za celý pobyt jsme měli k večeři rybu jedenkrát – a to zrovna v tento den.

rybička k obědu
a k večeři

 

Na úvodní fotografii je výhled balkonu našeho pokoje

12 thoughts on “2. Co tak třeba Albánie? Saranda

  1. Vždycky si ráda počtu Vaše vyprávění z dovolené, já se už nikam nevydám a místní ochutnávky potravin neochutnám. Vy se máte! Jezděte, dokud můžete. 🙂

      1. Dobrý den, jak se mi vede? No, jak to napsat slušně 🙂 … prostě nic moc. Nohy se léčí pomalu, už to bude skoro rok, co převazuju a převazuju … na každé noze “díra” do nohy (asi jako knoflíček od košile, menší), ale otravuje to. A koleno už lepší nebude, utrpení je dojít k doktorovi i nakoupit (i když jedu autem). Prostě nadhrobová bába …..

  2. Super článek. O Albánii jsem už dlouho přemýšlel a tento Váš článek mě ještě více podnítil se tam podívat. A ty fotky paráda.

    1. Hlavně to bylo u Tirany, my byli jižněji. Ale podle zpráv to prý bylo cítit v celé zemi. Jsem ráda, že jsme v pořádku už doma.

  3. Libuško, super. Moc hezky a s vtipem jsi nám přiblížila dovolenou v zemi, kde jsem nikdy nebyla. Bude další díl?

    1. Danuš, bude 🙂 Ale dnes jsem místo psaní byla na hopubách, tak se do toho pustím zase až zítra 🙂

  4. Škoda že jsme nejely spolu, myslím si, že by se některymi společnými zàžitky / viz Kořenov / čtenáři pobavili. Díky za skvělé vyprávění.

    1. Bertice, dnes bylo v Albánii zemětřesení. A to jsem tam spolu ani nebyly 🙂 Ale žerty stranou, je mi jich tam líto. Je to tak chudobná země, a teď ještě zemětřesení 🙁

  5. Díky za pokračování, rybičky vypadají lákavě. Korálky si asi vezmeš asi na přehlídku. Čekám, zda si splníš sen.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *