24. 3. 2017

Tak je to tady. Jaro je v plném proudu, bolí mne záda a pravý loket. To z toho, jak se snažím zprovoznit zahradu. Záhony s kytkami na dvorku mlsně obcházím každý den a očima povytahuji petrklíče, narcisy a tulipány. Pnoucí růže u branky na zahradu už má velké pupeny, taky dřevitá pivoňka podél bílé zdi má pěkně nasazeno na květ, na konci každé větvičky už lze najít poupě, i když ještě pečlivě zabalené v peřince mladého listí.

Na zahradě jsem už mezi starým listím a šlahouny našla jahody, ještě je musím taky trošku přihnojit a přisypat kompost. Loni jsem je hodně zanedbávala, měla jsem důvod.

Mám vysetý špenát, karotku, kadeřavou petrželku. Dnes jsem si vysázela cibulku sazečku. Miluji jarní nať, jarní cibulku jím ve velkém. Proto taky plánuji vysazovat sazečku v několika vlnách, dnes byla ta první.

Jak tak jednotlivé cibulky strkám do řádků, uvědomila jsem si, že zase slyším nějaký ptačí pokřik. Už ho slýchám několik dní, ale ještě pořád se mi nedařilo ptáka identifikovat. Odkud se to nese? Támhle, už ho vidím. Na stromě za plotem na vysokém smrku mají sousedi umístěnu ptačí budku. Před ní na větvičce sedí brhlík, a vykřikuje z plna hrdélka “pojď, pojď,” nebo něco takového.

“Takže ty přivoláváš partnerku?” pomyslela jsem si shovívavě. “Že u toho děláš takový rambajs!” A jak tak brhlíka pozoruji, on vám najednou vydal takový jásavý trilek a vzápětí vrhl se někam do prostoru. Asi už konečně uviděl brhlici a letěl jí vstříc.

Po práci jsem si na sedla na terase na židli a vzápětí jsem měla v klíně psí hlavičku. To se za mnou přišel pomazlit Ferdýsek.

Bylo nám spolu dobře. Na sluníčku v závětří, na modré obloze pár bílých obláčků. Jaro jak má být  🙂