O princezně Rozálce a víle Růžence
Bylo krásné ráno. Nad královským zámkem na modré obloze zářilo sluníčko, v zámeckém parku voněly květiny a na stromech zpívali ptáci.
Princezna Rozálka vyběhla na nádvoří a radostí se zatočila do kolečka.
“Dnes se tatínek vrací domů z cest,” zavolala na ptáčka, který seděl na nejbližší větvičce vysokého stromu.
“Moc se na něho těším, už tak dlouho nebyl doma!”
Znovu se radostně zatočila do kolečka a pak na ptáčka zavolala ještě jednou.
“Zítra bude na zámku ples, a já budu mít nové, ty nejkrásnější šaty! A tatínek mi přiveze taky nové korálky! Slíbil mi to, když odjížděl!”
Ptáček poslouchal, co na něho princezna volá. Potom zaklonil hlavičku a začal zpívat tu nejveselejší písničku, kterou uměl. Rozálka se dala do tance. Tak moc se na dnešek těšila. Moc se jí po tatínkovi králi stýskalo.
“Tralala, tralala,” zpívala si spolu s ptáčkem. Pak se najednou rozběhla do zámecké zahrady. V jednom místě byla vysoká zeď okolo zahrady pobouraná. Několik kamenů se vysypalo a utvořily schůdky, po kterých se dalo vylézt až nahoru. Rozálka po nich šplhala a poskakovala, až se dostala na samý vrchol. Tam se postavila a s rukou nad očima se začala rozhlížet. Jede už tatínek král a jeho družina? Uvidí je?
Ale nikde nic. Už už se chtěla zklamaně otočit a slézt dolů. Když v tom …….
Na obzoru se objevil malý obláček prachu. Rozálka se na něj zahleděla. Co to je? To si jen hraje vítr?
Kdepak! Obláček nemizel, naopak, zvětšil se a princezna spatřila i červenou korouhev.
“Tatínek, tatínek už jede,” vykřikla radostí a zatleskala.
Opravdu, je to královská družina. Koně dupou po prašné cestě, jezdci obklopují královský kočár. Ale král v něm není. Uhání v čele družiny na černém koni!
Rozálka rychle seběhla se zdi dolů, na druhou stranu, do polí. Půjde tatínkovi naproti! Počká na něj u řeky, u starého dřevěného mostu.
Nebylo to daleko. Za chvilku již netrpělivě podupávala u velkého keře planých růží, který rostl těsně vedle mostu.
Po nedávných deštích byla řeka plná kalné vody. Její tok hučel a prudce se dral kupředu. Narážel do dřevěných trámů, až to dunělo.
“Rozálko,” zavolal na ni tichý hlásek. Ale rozbouřená řeka hučela a Rozálka neslyšela.
Pokračování pohádky bude v nové e-knize 🙂
Rozálka je čtyřletá holčička, která miluje princezny, víly a korálky. Tahle pohádka je pro ni 🙂
8 thoughts on “O princezně Rozálce a víle Růžence”
Přečetla jsem pohádku holkám, když tu byly, moc se jim líbila a na konci zatleskaly :-).
To jsem si na sebe ušila boudu. Dnes mne Rozálka objala okolo nohou a prosila… ” Babičko, zítra mi zase přečteš tu pohádku o mně, že jo??”, Maminka jí totiž řekla, že přijdu zítra hlídat…. Ale jo, samozřejmě ráda..
To je krásná pohádka, milá a dojemná. Už se těším, až budu zase hlídat vnoučátka na noc, určitě se jim bude také líbit. Mě se líbila moc.
To bylo krásné, přečist si po dlouhé době pohádku a k tomu ještě takovou napínavou.
Rozálka mi taky telefonovala. Byla moc kouzelná, když mi povídala, jak se jí pohádka líbí. A nejhezčí bylo, když si vymínila, že musím pohádku napsat i jejímu staršímu bráškovi 🙂
Tak máme za sebou premiéru, první čtení pohàdky. Malá si vlezla vedle mne do postele, přitulila se a poslouchala. Vžila se do děje, odbíhala také tančit, tleskala a když na nàs někdo promluvil, zlobila se, že přestávám číst. Babičko, přečti mi další pohádku…Tak jsem četla a četla a….děkujiTi Matyldo, Tvé pohádky jsou opravdu nádherné.
Moc hezká pohádka, určitě se bude Rozálce líbit.
Četla jsem jedním dechem jak to skončí. 🙂
Tak tu pohádku čtu po několikáté a vždy mi vlhnou oči. Nejvíce se těším, až jí Rozálce přečtu. Díky Matyldo, díky…