Jedeme na dovolenou do Vysokých Tater. Je nás pět do počtu, a všechny se známe z jednoho internetového portálu.
Já a kamarádka Majka bydlíme nedaleko od sebe a ještě k tomu blízko Slovenských hranic. Z Trenčína nám jede přímý vlak,  k vlaku nás zavezou autem. Mne naložili přímo u domu, v autě už sedí řidič, jeho dcera, kamarádka, no, a poslední místo je moje.
Jedeme, povídáme, smějeme se. Čeká nás sedm dní v horách. V duchu počítám, kdy jsem v Tatrách byla naposled. Nějak se nemůžu dopočítat – copak je to už opravdu tak dávno? Kdysi jsem tam jezdívala běžně, v létě turistika, v zimě lyžování…
Opravdu, je to už skoro třicet let, co jsem tam byla naposledy! Náhle zbystřím.
“Bětuško, dívej se, tady u toho domu bude Lenin,” říká Majka. “Taková veliká socha!”
Holčička se na ni podívala, chvíli mlčela, a pak řekla. “Já nevím, kdo to je!”
Sborově jsme se rozesmáli. Není to nádhera? Jak to do nás troubili! Měli jsme články ve slabikáři, učili nás to v dějepise, občanské výchově. Slavila se různá výročí, u kterých nesměly chybět nástěnky s jeho fotografiemi.
A teď řekne devítileté děvčátko – “Já nevím, kdo to je.”
Minuli jsme sochu Lenina, kterou si někdo z recese vystavil v zahradě u domu. Tatínek se dceři snaží vysvětlit, kdo to byl, a co se kdysi dělo.
Bětuška pozorně naslouchá, ale je na ní vidět, že si to v hlavě nějak nemůže srovnat. V duchu se usmívám nad pomíjivostí slávy v čase. Kdo ví, jak se o Leninovi bude mluvit a psát třeba za sto let?
Pak nad dějinami pomyslně mávnu rukou. Jedu na dovolenou!
Jsme v Trenčíně, stojíme na nástupišti. Vlak má mírné zpoždění, Bětušku čekání moc nebaví. Poskakuje a mává při tom rukama.
“Bětuško, vyčaruješ nám ten vlak?” směju se jí.
“Čáry máry…” než dočaruje, něco přijíždí. Jenže ouha! Je to vlak nákladní, a ještě k tomu vjíždí na jinou kolej. No co, je to ještě malá holčička. Až bude v našem věku, určitě jí to čarování půjde líp.
V tom už ohlašují i náš rychlík. Zastavuje, i když má zpoždění, loučíme se, a s kufry putujeme po vagónu, hledáme svá koupená sedadla. Tady jsou. A máme štěstí. S námi na čtyřsedadle sedí sympatický mladík. Okamžitě vyskočil a uložil nám kufry do police.
Dali jsme se do řeči. Mládenec studuje v Bratislavě, teď jede na víkend domů. Máme společnou trasu až do Starého Smokovce. Hurá, nemusíme se bát přestupů.
Jedeme a povídáme o všem možném, taky o polomu, který zasáhl Tatry před čtrnácti lety. Pro všechny Slováky, se kterými jsme  ten týden setkali, je to dosud živé téma.
I já jsem tehdy měla slzy v očích, když jsem v televizním zpravodajství viděla obrazy té kalamity. Skutečný dosah ale člověk pochopí, až když to vidí na vlastní oči. Ale to až později.
Teď sedíme ve vlaku, a na obzoru konečně vidíme první zasněžené vrcholky. V Popradu nám mládenec sám bez vyzvání sundal kufry, pomohl nám vystoupit a běžel kupředu, protože rychlík si zpoždění udržel a další vlak nám jel z jiného nástupiště. Pak si hoch uvědomil, že mu nestačíme, zpomalil a stále pohledem kontroloval, zda jsme v dohledu. To víte, že byly. Přece ho neztratíme, když on ví, kam jedeme 🙂
Uf, stihli jsme to všichni. Už zase sedíme, kufry máme opět bezpečně uložené. Z okýnka vidíme zasněžené vrcholy hor. Uvědomuji si, kolik jsem toho za ta dlouhá léta zapomněla. Pamatuji si jména, ale vůbec nevím, jak je k těm bílým špičkám přiřadit. Tak jen vyhlížím z okna, nadšeně sleduji panoráma a těším se.
S naším ochotným a milým průvodcem se loučíme ve Starém Smokovci. On jede dál, my přesedáme do vlaku do Tatranské Lomnice.
A jsme zde. Teď už jen vyšlapat kousek do kopce – a čeká nás hotel Morava a v něm tři další kamarádky do party.
Nebe je modré a ve slunečním světle bíle září Lomnický štít.
Máme před sebou úžasný týden ve Vysokých Tatrách.