Kýchám, kašlu, z nosu mi teče, hlava bolí – a náhle záblesk myšlenky – dnes je už přece sedmého! Něco jsem měla udělat, co to bylo? Povídka! Včera přece končilo hlasování, který ze dvou konců u vánoční povídky  Neplač a usměj se nechám.
Páne jo. Okamžitě jsem začala sčítat. Tady, na Facebooku, na íčku – a výsledek je … Přesně takový, jaký jsem já i většina z vás předpokládala. Vyhrál závěr B v poměru A : B = 1 : 15.
Miloš dostane šanci. Je to přece vánoční povídka 🙂
Díky vám všem, kdo jste hlasovali, a věřím, že se vám povídka opravdu líbila. Přeji vám všem hezké a klidné Vánoce, klídek, pohodičku – a do nového roku hlavně zdraví – a ať už je konečně na tom našem světě klid a mír.

P. S. Ještě mám v hlavě námět na vánoční pohádku. Doufám, že ji stihnu napsat ještě letos 🙂 (hlava pořád bolí)

P.S. 2 – Tak mne napadlo, že možná by někdo možná chtěl časem vědět, jaký byl ten první, zavrhnutý závěr povídky. Já ho sem pro jistotu zkopíruji 🙂

Závěr povídky – A

Krátce po Novém roce Miloš zemřel. Splnilo se mu přání, aby své poslední Vánoce strávil se svou matkou. Jenže vůbec netušil, že je nebude prožívat jen s ní.
Na jaře ještě pevně věřil, že se uzdraví. A i když Andreu miloval, po zjištění své diagnózy se rozhodl ji opustit. Nechtěl ji vystavovat dilema, jestli s ním má či nemá zůstat. A také nechtěl, aby s ním zůstala třeba jen ze soucitu. Jenže neměl dost sil, aby jí rozchod oznámil osobně. Předpokládal, že na něj Andrea prostě zapomene, že si brzy najde jiného kluka.
Sám na ni myslel často. Moc se mu po ní stýskalo, vzpomínal na její smích, vůni, jak skláněla hlavu, jak zamyšleně pozorovala sýkorky na krmítku v zahradě jednoho domu. V noci se mu o ní skoro každou noc zdálo. Utěšoval se tím, že až bude zdravý, zkusí ji znovu zkontaktovat. Že třeba bude ještě sama. Že pochopí, proč se jí neozýval. A že třeba spolu zase budou tvořit pár.
Mamince přinesl pejska. To aby se mohla věnovat i něčemu jinému, než jen myšlenkám na nemocného syna. Byl pak nešťastný víc než jeho matka, když se Elinka ztratila. To už několik týdnů věděl, že se neuzdraví. Že prožívá své poslední chvíle na tomto světě. Proto tak tvrdošíjně trval na to, že na Vánoce chce být doma, aby je jeho máma nemusela trávit sama.
Byl moc rád, že na tom trval, že se od lékařů nenechal přemluvit, aby ho místo domů převezli do Hospicu. Protože doma pak zjistil, že Andrea na něj nezapomněla. Že ho měla a stále má ráda tak jako on ji. A navíc s úžasem objevil, že má dceru. Maličkou ukřičenou holčičku. Něco po něm na světě zůstane!
Druhý den po pohřbu Vlastě zazvonil mobil. Chvíli váhala, tohle číslo neznala. Pak přece jen hovor přijala. Paní v telefonu se jí představila a řekla, že volá z útulku pro psy. Prý jim někdo uvázal v noci u dveří malou fenku boloňského psíka. Podle čipu zjistili,  že by měla být majitelkou psa, tak…
„Ano, ano,“ vyhrkla Vlasta, „Elinka, jmenuje se Elinka! Ztratila se mi před Vánoci!“
Pak si okamžitě zavolala taxi a vyrazila pro ni. Skleslá a hubená fenečka apaticky ležela v kotci. Vlasta na ni zavolala jménem. Elinka zvedla hlavičku. Otočila ji k Vlastě – a vyrazila vpřed. Kňučela, štěkala, skákala na pletivo, tak obrovskou měla radost, že se s Vlastou opět setkaly. Ještě bylo nutné trochu papírování, a pak si Vlasta přešťastnou Elinku odnesla domů.

Sláveček by byl určitě spokojený.
Jeho matka na světě nezůstala sama. Má Andreu, vnučku Jindřišku, které začala mazlivě říkat Inuška, a teď se k ní vrátila i malá fenečka Elinka.