O krásné Ilonce a čaroději Kolopichovi
Bylo, nebylo.
Za devatery horami a devatery údolími bylo jedno malé nádražíčko. Jedna kolej, jeden cihlový domeček, nad domečkem kopeček a na něm zřícenina starého hradu. V domečku bydlela šikovná a hezká dívka. Jmenovala se Ilonka a moc se líbila jednomu nesmělému mládenci ze vsi.
I jí se mládenec líbil, a tak se těšila, že ho dnes na tancovačce určitě potká.
“Třeba si pro mne přijde tancovat,” usmívala se Ilonka a pečlivě si pročesávala černé vlasy.
Na kopci na polozborcené věži seděl čaroděj Kolopich a mračil se. I jemu se šikovná Ilonka líbila, a tak teď přemýšlel, jak se zbavit soupeře a dívku získat pro sebe.
“Už to mám,” zajásal, “už vím, jak na to.”
Pak mávl kouzelnou hůlkou a zmizel. Jen pod hradem se před místní hospůdkou náhle objevilo úplně nové červené dámské kolo.
Muzika už začala hrát první písničky – a světe div se, nesmělý mládenec sebral veškerou svou odvahu a Ilonku o tanec opravdu požádal.
Tančili spolu celý večer, babky usazené na židlích okolo zdi už dávaly hlavy dohromady a posuzovaly, zda se k sobě hodí věkem, majetkem i barvou vlasů. Ale ač to probíraly z kterékoliv strany, ač hledaly všemožné chyby na mládenci i dívce, nakonec přece jen poraženě musely uznat, že na těchto dvou mladých lidech asi nic špatného nenajdou.
Po tancovačce na zpáteční cestě domů se Ilonka s mládencem prošli pod hvězdnou oblohou, pod korunou jednoho vysokého stromu vyslovili své pocity, a slíbili si lásku do konce života.
Čaroděj Kolopich je tajně sledoval a zuřil. Myslel, že Ilonka, unavená po tanci, si na svou zpáteční cestu půjčí kolo, a to ji odveze k němu na hrad. Místo toho se děvče nechá doprovázet tímto obyčejným vesnickým klukem! A to jí mohl celý čarodějný svět ležet u nohou! Jenže proti lidské lásce jeho kouzla selhávala, jeho šance získat krásnou a pracovitou Ilonku vymizela. Ale jeho zlomyslnost a touha se pomstít mu opět vnukla plán.
“Počkej,” pomyslel si, “když nebudu mít Ilonku já, nebudeš ji mít ani ty!”
Znovu zamával hůlkou – a místo krásné Ilonky stála…
“Hlavo skopová,” vykřikl mládenec leknutím, když místo dívčiny náhle objímal ovci. “Kde je moje Ilonka?”
V odpověď se mu z dálky ozval skřípavý chechot a ještě skřípavější slova.
“Toto je tvá Ilonka. V dívku se ti promění, až uhodneš, na které nádraží teď myslím!”
Láska mládenci nedala spát. Celý nešťastný chodil po vsi a trápil se. O ovečku Ilonku se poctivě staral, krmil, čerstvě jí podestýlal a občas vyhnal na pastvu. Ovečka byla smutná a často si mu postěžovala – “béééé, bééééé!”
Ještě že má mládenec moderní babičku. Ta každou chvíli sedí u PC a brouzdá po internetu. Taky chodí na íčko a tak tam objevila články na téma – Poznáte nádraží? K jejímu úžasu se tam jednoho dne objevil i ten jejich červený cihlový domeček. Honem křikla na svého zadumaného vnuka, ať se jde podívat.
Mládenec mrkl, a šťastně vykřikl. “Už to vím, čaroděj přece myslel na to naše nádraží, Pertoltice pod Ralskem!”
Klika cvakla – a do dveří vstoupila vysvobozená Ilonka. Opravdu to bylo to správné nádraží. Ve vsi se brzy slavila velká svatba a mládenec s Ilonkou tam žijí do dnes. Jejich babička má krásný a bezstarostný výměnek a tři vnoučata.
A čaroděj? Ten o osvobození Ilonky nemá vůbec ani tucha.
Na to kolo si totiž ten večer sedla ta nejošklivější a nejjedovatější stará bába z vesnice. Kolo ji odvezlo okamžitě na zbořený hrad, a protože čaroděj Kolopich ve svých čárech nepočítal s jeho zpáteční cestou, trápí ho tam babka dodnes.
A vesnice má od klepny klid.
Tato pohádka vznikla jen náhodou, jako reakce na hádankový článek “Poznáte toto nádraží” na portále i60. A protože já sama nevím, o jaké nádražíčko se jedná, nemohla jsem jeho název ani dopsat do pohádky. Až později, až budu sama vědět. Až jeho název děvčata prozradí… 🙂
Už v komentářích nádražíčko prozrazeno, tudíž název dopsán 🙂
Taky jsem vložila foto nádraží, které pohádku inspirovalo. Je na něm i babička, právě se vrátila domů ze supermarketu. Nakoupila vnoučatům mlsky 🙂
15 thoughts on “O krásné Ilonce a čaroději Kolopichovi”
Tak nezbývá, než koupit nové pláště a duše, to se to pak bude jezdit – a hustilku a rychlolepidlo radši sebou – člověk nikdy neví :-). (Lepené duše mohou taky povolit).
Kdyby potřeboval někdo koupit nové pěkné kolo – jakékoli, může se na mě obrátit.
Prázdné gumy ale snad nebyly propíchané :-)… na to stačí hustilka a trochu síly. Kolopich byl z toho jen podezírán :-).
Hustilka nestačí 🙁 Prý to potřebuje nové gumy, tyto už jsou řídké a vzduch neudrží, říkal soused, který se mi je snažil dofoukat. Takže určitě a stopro za to může Kolopich 🙂
Pohádku o Ilonce jsem četla holkám, když tu byly a líbila se. Smály se jménu Kolopich, prý je legrační :-).
Těsně předtím, než jsem začala psát pohádku, jsem přemýšlela nad tím, že mám prázdné gumy u kola 🙂 To udělal určitě právě Kolopich 🙂
Matyldo, velmi pěkná a moderní pohádka, jste dobrá a rychlá.jen tak dál. 🙂
Obdivuji pohotovost a rychlost, s jakou se zde objevila pohádka po vydání článku o hledání nádraží. Bezva.
Jak bylo řečeno, jsou to Pertoltice pod Ralskem.:)
Ilonko, díky tobě i všem, které jste se zde ozvaly. Hned Pertoltice do pohádky vpíšu. Škoda, že jsem to nevěděla dřív, mně by se to jméno líbilo pro Bílou paní 🙂 Třeba použiju někdy někde příště 🙂
Na i60 se to nádraží jmenuje Pertoltice pod Ralskem a je tam onen vodácký klub a stejná fotka nádraží je také zde: https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Pertoltice_%C4%8CD.jpg
Díky, Aničko, i Jiřino 🙂
Ještě jsem zapomněla pochválit pohádku pro Ilonu. Jiřina z i60
Libuško, jsou to určitě Pertoltice pod Ralskem. Podívejte se na internet. Protéká přes ně Panenský potok. Jiřina z i60
Je to nádraží Rožnov 🙂
(snad se nemýlím)
Já nevím, babičko, Vůbec se v těch nádražích neorientuji 🙂 Až to děvčata prozradí, napíšu to pak i sem 🙂