16.11.2016

Mám vnuka, je mu šest let.
Jela jsem k nim na skok na návštěvu, na jedno přespání. Ve školce měli předvánoční besídku a u toho babička nesmí chybět.
Večer jsme se usadili k povídání a taky k práci. Honzík miluje plnění různých úkolů, i teď vytáhl sešit s úkoly pro předškoláky a pracovali jsme. Vystřihovat, lepit, spojovat čísílka pro vytvoření obrázku. Pak si na něco vzpomněl a vedl mne k puštěnému počítači. Že mi něco ukáže.
Dcera se usmála, pochopila hned.
“Ukážeš babičce své tajné video?”
Náš Honzík totiž miluje všechno tajné. Pokud se chcete na něco “tajného” podívat, musíte ho požádat o svolení. Ale on vám to svolení většinou velice rád dá, jde mu jen o tu tajnost.
Já teď ani žádat nemusela. Posadil mne na židli, vylezl mi na klín a na ploše klikl na ikonku s označením – Honzíkovo tajné video s dědečkem.
Zatrnulo mi. Sledovala jsem video, na které jsem dávno zapomněla, ani jsem ho vlastně neviděla. Tenkrát to nebylo důležité.
Dědeček zrovna vytváří z původní ohrádky pro mimina zábranu na schůdky v pokoji a jeden a půlletý Honzík mu “pomáhá”. V pravidelných intervalech už zkouší pevnost rozestavěné ohrádky, dokonce poukazuje na její slabiny – zkouší proběhnout v místě, kde ještě není připevněná ke zdi. Děda je trpělivý, klidný, nenechá se ničím vyvést z míry.
Dcera na mne kouká a říká.
“Někdy se dívá i dvakrát za sebou!”
Honzík se ke mně otočil, chytil mne kolem krku a povídá.
“Babičko, dědeček mi chybí!”
Mně taky, a strašně moc, Honzíku!