Jak jsem chtěla udělat dobrý skutek

Jak jsem chtěla udělat dobrý skutek

21. 1. 2017

Od začátku roku mrzne. Teploty se v noci pohybují hluboko pod bodem mrazu. Odmítám vyjít z domu, jsem zmrzlá, cvakají mi zuby už při pohledu z okna. Mrazivé počasí má dle předpovědi vydržet nejméně do konce měsíce. Televizní zpravodajství nás pravidelně informuje, kolik lidí už má na svědomí.
Nedávno mne něco napadlo, dalo by se přímo říct – osvítilo. Proboha, vždyť já mám ve skříních tolik zachovalého pánského oblečení! Bundy, svetry, šály…., kam s tím? Určitě by to teď někomu pomohlo, vždyť je tolik organizací, které pomáhají, přerozdělují, starají se. Ne, nebudu to házet do kontejneru, který je umístěný v naší obci. Nevím, jak často ho vybírají, nevím, co přesně se s darovaným oblečením děje. Nejlepší pomoc musí být rychlá.
Vyhledávám si letáček od poslední charitativní akce v naší obci. Ano, je to zde. Charitativní organizace kromě jiného vede i noclehárnu, je zde mailová adresa i telefonní číslo.
Jako první posílám dotaz na onu uvedenou adresu. Odpověď mi přišla vzápětí – oznámení o chybě, adresa je zřejmě špatně zapsaná.
Nevadí, mají zde přece uvedeno i telefonní číslo. Ve svém nadšení se nemůžu dočkat, až bude pondělí.
Zavolala jsem jim hned po ránu. Příjemný ženský hlas mi odsouhlasil, že teplé věci opravdu potřebují. Po zjištění, co všechno můžu dodat, téměř zajásal.
“A ponožky, máte ponožky? I třeba pokud nebudou moc roztrhané. A prádlo!”
Menší zádrhel nastal, když jsme si objasnili, že bydlím deset kilometrů odtud a nedovezu jim to.  Mám sice auto, ale za tohoto počasí nejezdím. Ale rychle jsme našli řešení. V naší obci bydlí zaměstnankyně organizace. Paní, která svého času chodila ošetřovat mého nemocného manžela k nám domů. Ať jí zavolám…
“Už na ni nemám kontakt,” vzdychnu do telefonu. Znáte to. Pořídíte si jiný telefon, číslo vám zůstane, ale kontakty musíte pracně kopírovat. Zrovna tohle číslo jsem si nezkopírovala.
“Máte po ruce tužku?” ptá se žena v telefonu.
“Ne, nemám, ale nemohla byste dát mé číslo paní, aby mi zavolala ona?” zeptala jsem se. Domluvily jsme se.
V euforii jsem okamžitě začala balit potřebné oblečení. Bundy, svetry, čepice, rukavice, flanelové košile, ponožky. Dokonce jsem objevila ještě i nějaké nové, vysoké podkolenky, ještě i s cedulkami. Je toho jeden přeplněný prádelní koš a batoh.
Čekám na zavolání, telefon proti svému zvyku nosím neustále sebou.
Už je středa, mrazy trvají, nikdo se neozývá. Nedalo mi to a znovu volám. Tentokrát telefon bere jiná žena. Neví, co a jak, prý vedoucí tam není, předá jí vzkaz, aby mi zavolala.
Paní vedoucí opravdu zavolala. Začaly jsme si objasňovat, o co jde. Energický hlas mne nenechává domluvit, neustále mi skáče do řeči. Přece jsem to měla dovést k oné pracovnici. Na mou námitku, že nevím, kde bydlí a že… Opět mi skočila do řeči.
“Jste přece z jedné vesnice!”
Opět vysvětluji, než jsem dořekla větu, byla jsem zase stroze přerušena. “Já to zařídím!”
Znovu chci něco říct, a opět mne rezolutně přerušila. “Zařídím to!”
Pokládám telefon. Dobře, zařídí to. Je mi nějak divně, cítím se nejistá, rozhozená. Veškeré nadšení zmizelo. Co se to děje?
Až po chvíli jsem si důvod uvědomila.
Ze mne, která chtěla pomoci, se stal obtížný prosebník. Já, která nabízela pomoc, jsem se musela obhajovat a vysvětlovat. Bylo mi dáno najevo, že obtěžuji a že nejsem schopná něco zařídit.
Samozřejmě, že se dodnes nikdo neozval. Nevím proč, nemyslím, že by problém byl v oné ošetřovatelce. Pamatuji si ji jako velmi milou, ochotnou a svědomitou ženu.  Spíše si myslím, že se k ní žádná informace nedostala. Asi už paní šéfová usoudila, že teplých věcí mají dost.
Nedávno probíhala v naší zemi sbírka, organizovaná tou charitativní organizací. V televizi  se chlubili, kolik peněz bylo vybráno.
Prosím tedy, myslete  i na své zaměstnance! Možná už opravdu mají teplého oblečení dostatek, své opatrované dušičky už obstarali. Ale oni sami jsou v nouzi. Mají zřejmě velice malý kredit na služební telefon, nemůžou dárcům prosebníkům jako jsem já ani vzkázat – strčte si své bundy kamsi! Už od vás nic nechceme, v naší noclehárně máme jen otužilé klienty!
Aby byla pomoc účinná, musí být nejen rychlá a cílená, ale hlavně vykonaná v době, kdy je jí zapotřebí. Letní sběr teplého šatstva promrzlým lidem v  této zimě nepomůže.
Teď mne napadlo – vybrané peníze byly s velkým ohlasem prezentovány ve veřejných sdělovacích prostředcích. Tolik a tolik korun se vybralo na pomoc potřebným. Hm, že by to byl ten problém? Tohle v televizi nebude, tak proč se zajímat o to, že by mohlo být pár nuzáků v této zimě kompletně oblečeno?
Ještě bych se zeptala, máte taky někdo s touto organizací podobné zkušenosti? Taky se vám stalo, že jste za snahu pomoci cítili tak méněcenně, bezmocně a poníženě?

9 thoughts on “Jak jsem chtěla udělat dobrý skutek

  1. Já na organizovanou charitu už moc nevěřím, kdysi jsem provozovala sekáč, krásné věci z Německa, ale pak přišla nemoc a já nebyla schopna se o něj starat, tak jsem ho chtěla zrušit. Jenže těch věcí mi bylo líto a tak jsem zavolala také jedné charitě. Jo berou, ale chtěli dovést a nejlépe roztřídit. To jsem odmítla, nemohli pochopit, že jsem po operaci a že bych jim jen otevřela obchod, aby si nabrali, co potřebují. Také to bylo před zimou. Do toho se jim nechtělo a tak jsme se nedomluvili. Nakonec jsem to vyřešila jinak. Potkala jsem se u popelnice s bezdomovcema, pán a paní hledali v popelnici asi něco na sebe. Tak jsem je oslovila a nabídla oblečení jim i jejich kamarádům. Jestli chtějí, ať příjdou k mému obchodu ve 3 odpoledne, že tam budu a můžou si vybrat co potřebují. Přišlo jich 5. s 3 vozíky, vysvětlila jsem jim, co a jak a pak už to šlo docela rychle. Obchod mi vyklidily a ještě pomohli uklidit. Pak jsem měla dobrý pocit, že moje pomoc šla přímo, bez žádných prostředníků.

  2. Tento web pouziva soubory cookie k poskytovani sluzeb, personalizaci reklam a analyze navstevnosti. Pouzivanim tohoto webu s uzitim cookies souhlasite. Rozumim Motorkar chtel udelat dobry skutek a vratit penezenku, dockal se sprostych gest. Neuverite, co udelal!

  3. Nedaleko nás mají kontejner na oblečení, tak tam dávám všechno, co je mi třeba malé, nebo to tolik nenosím. Samozřejmě tam nedávám roztrhané.
    Snad to dávají potřebným!

  4. Nedávno jsem také odvezla další věci na charitu, hlavně moje starší kabáty a trika, co jsou mi velká a asi dvacet ručníků, z toho většina byla nová. Mám toho plnou skříň a když jsem je nepoužívala doteď, tak si vystačím s tím, co je v oběhu. K dětské doktorce Terezka vezla plný igelitový sáček s hračkami z Kinder vajíček, že prý jich má doma ještě moc :-). Prý ať to rozdá dětem ….

  5. No a ještě k tomu přístupu od té charity, jak by řekla moje babička ,,Dávat a ještě se prosit, tak na to se můžu vykašlat”. 🙂

  6. U nás je kontejner na oděvy, jak maminka umřela tak jsem tam v pytlech čisté oblečení dala a dalšího pytle boty, jednou se mi stalo jak jsem nesla už několikátý pytel tak ho zrovna ten kontejner vyprázďnovali a ještě mi poděkovali, že to dávám do pytlů, byli to příjemní lidé a takové pomoci od nás si váží, jak mi řekli.

  7. To byla nějaká divná organizace, i když je pravda, že důvěřovat se jim nedá skoro ani jedné z nadací, tím potřebným chudákům se nedostane téměř nic a hlavně, že všude ukazují kolik mají platy a kolik procent si nechávaj a k chudákům nedojde téměř nic, to je lepší přímo nějaké lidi kontaktovat sám a dát jim to osobně nebo jim to poslat na adresu jestli nějakou mají.

  8. Matyldo, také bych byla otràvená z jejich přístupu. Já přispívám na pejsky v útulcích, kde si toho opravdu váží.

  9. Věřím, že jste docela naštvaná. U nás můžeme vyprané, vyžehlené a neroztrhané oděvy ukládat do jednoho kontejneru, k tomu určenému. Je u jednoho supermarketu. Jinak nevím o ničem, kam by to člověk mohl dát. Jedině v tašce u popelnic, tam to dlouho nevydrží a potřební si to tam najdou. Akci na oděvy, obuv, ručníky, deky, obuv, tu dělal loni Červený kříž. Měli jsme to dát před dům v označeném pytli. Jezdili a odváželi si to sami. Co pamatuji, tak se stalo jen jednou.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *