Jak jsem se vdávala

Jak jsem se vdávala

 

Po rozpadu prvního manželství jsem se zařekla, že tohle tedy už nikdy. Nevzdám se své svobody, nevyměním ji za pochybný stav manželský, kdyby mne na kole lámali.
Proto, když jsem se dva roky poté seznámila s přítelem, důrazně jsem jeho nabídky tohoto typu odmítala. Přítel zemřel a já zůstala opět sama. No, nejsem zrovna samotářský typ, tak jsem po čase zase koukala, co se kde pohybuje kolem mne.
S Františkem jsme se znali rok, než to bouchlo. Doslova, jeden den jsme byli kamarádi, ten následující zaláskovaní jako náctiletí. Byla jsem tou náhlou změnou situace tak vyvedená z míry, že když mne požádal o ruku, řekla jsem ano. A jednou dané slovo se má dodržovat, ne? Takže jsem se radši začala těšit.
Byl stanoven den, hodina i svědkové. Oznámili jsme to jen těm úplně nejbližším a z nich ještě vyseparovali ti, kdo se zúčastní samotného obřadu a následného společného oběda. A protože dcera bydlí v Olomouci a vnuk měl rok a půl, byla vybrána radnice v Olomouci. Ještě jsme dceři slíbili, že přijedeme s dostatečným předstihem, aby se nemuseli trmácet s kočárkem tramvají, že ji s celou rodinou vezmeme autem a za to se u ní převlečeme do gala.
Manžel má na plánování v čase oko, takže určil, v kolik hodin ráno musíme vyrazit, abychom měli dostatečnou rezervu. Já provedla revizi propriet, zda opravdu máme vše, co potřebujeme. Doklady, oblečení – oběma jsem nám zkontrolovala, zda jsou naše kupičky kompletní. Měla jsem coby by správná nevěsta nové šaty, nachystáno něco modrého, něco starého i půjčeného, prostě tak, jak to nevěsta má mít. František měl taky vše nové – tedy kromě bot. Ale všichni víme, jak neprošláplé boty dovedou tlačit, tak proč by ženich taky nemohl mít něco starého? Zvláště když boty byly téměř nepoužívané, dobře vypadaly, hodily se k obleku a hlavně – byly pohodlné.
Přišlo ráno dne D. V 11.30 hodin nás v Olomouci čekal onen zlomový životní okamžik. Z domu jsme vyrazili s předstihem. Cestou jsme se měli stavit ještě pro kytici a pak už přímý směr Olomouc.
„Zasekl se mi pedál,“ oznámil mi budoucí manžel u křižovatky v Uherském Hradišti a pak se opravil: “Pedál funguje, ale mně se asi utrhl podpatek u boty.“
Dojeli jsme ke květinářství. Kytice nebyla hotová, přesto, že jsme dojeli v domluvenou dobu. Museli jsme čekat, z vypočítané časové rezervy pro nepředvídatelné události závratně mizely minuty. Konečně byla kytka hotová, jako bonus květinářka přilepila nějakým lepidlem utržený podpatek. Bota držela, než jsme dorazili ke světelné křižovatce v Otrokovicích. Pátek dopoledne, před námi nepřehledná kolona, její začátek v nedohlednu. Jak tak po metrech poskakujeme, František v pohodě oznámil drtivou realitu: „Už se to zase utrhlo. A tentokrát oba.“
Dále poskakujeme po miniaturních úsecích. „Asi to nestihneme,“ opět klidně se zmínil můj drahý. Začala se mne zmocňovat panika. Že by varování osudu? Vylovila jsem telefon z kabelky a zavolala dceři.
„Máme problémy, trčíme v zácpě, nevím, kdy do Olomouce přijedeme, dopravte se nějak sami!“
Že si nejsem jistá, zda se vůbec dostavíme my, jsem nedodala, stačilo, jak dcera do telefonu zalapala po dechu. Doskákali jsme na křižovatku v čase, kdy jsme měli vjíždět do Olomouce. V Malenovicích František vjel na dálnici, stáhl si sluneční clonu před oči se slovy: „Ať nejsem k poznání, co kdyby mne braly kamery!“ A dupl na to.
22 minut před obřadem – parkujeme před radnicí.
20 minut – vlítli jsme do nejbližšího obchodu s obuví, tam jsme odchytli prodavačku a vychrlili problém a požadavek. Vybrali jsme, vyzkoušeli, zaplatili. Máme boty a asi dvanáct minut na to, abychom se někde převlékli. Prodavačka na můj dotaz, zda by to nešlo u nich na WC, jen nesouhlasně vytřeštila oči. Na radnici jsou taky záchody, rozhodli jsme se jednohlasně a vyrazili.
10 minut – před radnicí nikdo z rodiny, kde všichni jsou, stihnou to? Zeť mi má dělat svědka. Ale František tu taky ještě nemá dceru – svého svědka, tak co. Budeme se tím zabývat, až se převlékneme. Zapadáme do dveří označených příhodným panáčkem. U kadeřnice a kosmetičky jsem byla brzy ráno, takže se jen převléknu, staré oblečení nacpu do tašky a shlédnu se v zrcadle. Je to dobrý, účes i nalíčení drží.
Ze dveří WC jsem vyšla jako nevěsta. Na chodbičce mne už čekal celý zástup. Děti, zeť, vnouček. Všichni se usmívají, František mi opatruje kytici a máme ještě pět minut.
Teď už v pohodě jsme dorazili k příslušným dveřím. Tam se nás úřednice zeptala, zda máme vybranou hudbu. No, máme, věnovali jsme tomu dobrých pár hodin. Ale lísteček s názvy melodií zůstal doma na stole. Nemůžeme si ani jeden vzpomenout, co jsme to vlastně vybrali? Nakonec jsme to nechali volné, jen jednu písničku jsem si vymínila. Na tu jsme si vzpomněli oba. Je to ze Starců na chmelu – Když dva se rádi mají…
Byl to poslední zádrhel. Pak už to vše šlo jako po másle. Snad chtěl osud vyzkoušet, jestli opravdu budeme schopni spolu snášet všechny ty maléry, co život přináší.

Myslím, že jsme obstáli.

 

P.S. Po nějaké době jsem kramařila v manželově skříni na šaty a upoutalo mne jedno ramínko. Na něm v obalu pánský oblek. Trochu mi to nepasovalo do toho, co ve skříni má viset, tak jsem obal sundala – a strašně  rozesmála. Tak moc, až z kuchyně přiběhl manžel zjistit, co se mi stalo. No co. Na ramínku byl úplně nový, nepoužitý pánský oblek, ještě s visačkami. Svatební oděv mého muže. V tom předsvatebním stresu jsme si ani jeden večer při zkoušce nevšimli, že popadl a zkouší ten starý, nošený. A v něm se i oženil.

 

P.S. Když jsme po nějaké době byli navštívit dceru v Olomouci, ptal se manžel, proč Horní náměstí je vlastně níže a Dolní výše uložené. Odpověď dcery byla překvapivá. To Horní bylo prý opravdu kdysi výše, ale to si jednou jedna paní před radnicí dupla….  Chvíli jsem nechápala, proč se tak smějí a koukají na mne.

 

6 thoughts on “Jak jsem se vdávala

  1. My jsme si nechali na svatbě zahrát “Alžbětinskou serenádu” –
    Zapal svíčky sváteční, bílé svíčky sváteční, naplň poháry přátel, které máš rád, neboť zákon lásky člověku káže dávat a brát …
    a
    “Věrné milování” –
    Věrné milování nepřeruší žádné zloby naléhání …

  2. Moc hezké svatební vzpomínání. Když jsem se vdávala já, vypadalo to, že se ženicha nedočkám. Když se začly trousit uštěpačné poznámky, strana ženichova dorazila. Jedni z jejich hostů obrátili cestou na střechu trabanta. Mobily před 41 lety nebyly … tak dlouho to je a ten můj je vedle mě pořád. Dík za to.

  3. Pokud se na svatbu vzpomíná s humorem a slzou v oku, bylo nebo je to dosud krásný vztah i manželství, babičko 🙂

  4. Hezky napsáno, pobavilo mě to. U nás při svatbě žádný zádrhel nebyl. Jen když jsme již šli po obřadu k autu, tak mi ulétl závoj, byl pěkný vichr – a zastavil se na soše Lenina, která stála opodál. Socha tam už dávno není, ale je škoda, že fotku z toho nemám. Jen tu, ještě se závojem. 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *