Jak se musím pochlapit

Jak se musím pochlapit

26. 1. 2017

Zveřejnila jsem dnes svůj článek o tom, “Jak jsem chtěla udělat dobrý skutek”  na i60.cz. Je to portál pro starší generaci se širokým zaměřením. A hned v prvním komentáři pod článkem jsem dostala sprďana. Přece když píšu něco takového, musím uvést i jmenovitě o koho a kde se jedná. Prý mám mít odvahu.
Tak můžu říct, že napřed mne to naštvalo. Přece každý pozná, o jakou organizaci se jedná a vůbec… Já že nemám odvahu? Jak na to ta osoba přišla?
Pak jsem začala přemýšlet. Proč jsem to neuvedla? Vždyť to není tajné, naopak, byla bych ráda, kdyby se ta dotyčná chytla za nos…, tak proč?
A jsem u toho.
Naše generace byla vychovávaná ke slušnosti. Poděkuj, popros, nepomlouvej, a hlavně, seď v koutě a moc na sebe neupozorňuj. Co se doma uvaří, to se doma sní. A co by si o nás pomysleli lidé?
Mám to hluboce v sobě a vůbec si neuvědomuji, jak moc mne to ovlivňuje v chování běžného dne.  Vždyť já je nejmenovala v podvědomé snaze neublížit! Mé vědomé a podvědomé konání se dostalo do konfrontace a vyhrál nějaký divný mix.
Tak to tedy ne!!! Já si za svými názory stojím! Nenechám se svým podvědomím zahnat do opozice! Slušnost na světě musí být, ale proč by se měla vyžadovat jen od někoho? Proč bych měla mít já pocity provinění?
V tom prvním článku popisuji, jak jsem kontaktovala ubytovnu Charity v Uherském Brodě a naposled jsem  hovořila s její vedoucí. Jméno si nepamatuji.
Příště v kritickém článku budu rovnou konkrétní. Dám si pozor, abych se pochlapila! Nebo vlastně – to ze mne bude herdek baba?
Jen mne pobavila jedna věc. Onen bojovník, který mne tam tak nabádal k osobní statečnosti, zůstal v anonymitě. 🙂 Čeho se sám bojí?

9 thoughts on “Jak se musím pochlapit

  1. Stará dobrá škola, která už ale dnes moc lidem neříká. Je to smutné, ale je to tak. Je to vidět v televizi a všude kolem nás.

  2. To je pravda, také ráda pochválím a když se mi něco nelíbí, napíšu to, ale tak, aby to dotyčného neurazilo, ale někdy šílím, když čtu třeba na FC diskuse. To je hnus, jak když někdo řekne svůj názor, kolik lidí se do něj pustí a sprostě, jen oni mají pravdu a vše vědí nejlépe a pokud s jeho názorem někdo neslouhlasí, tak je hned deb.., a ještě horší výrazy. Na internetu se každý schová za anonymitu, za nějakou přezdívku a hned je nejchytřejší.

  3. Tu slušnost mám taky zakořeněnou. A když říkám třeba nějakou kritiku, tak zaobalenou, aby neublížila atp.

  4. Já bych asi byla byla opatrnější s uveřejňováním jmen konkrétních osob, ale se jménem organizace bych si hlavu nedělala, a těch rad od anonymů bych si vůbec nevšímala nestojí za to, jste dospělá a máte svůj vlastní názor.

  5. jjo, samozřejmě – je to na Vás 🙂 , a psát v anonymitě je přece jednodušší, takových lidí je na netu, když se nemusí přihlásit jménem, jsou to “hrdinové” – i sprostí a nevychovaní :-(, no a tento pán se zřejmě bojí i svých názorů …

  6. Je hezké, že budete konkrétní, ale ta, která by si to měla přečíst, si to nepřečte a ani se to k ní žádnou cestou zřejmě nedostane. Takže, co teď? Vy si můžete tak akorát stěžovat “na lampárně”, a tady si trochu ulevit a napsat, co jsou to dneska za lidi …., ale to je asi tak vše. Nebo – až budou lepší cesty, ošacení naložit do auta a odvézt jim to – a to bych si nenechala pro sebe, jak se k Vám zachovali. Myslím, že to bude nejmoudřejší řešení. Aspoň jim budete moci říct, co si o nich myslíte.
    Jinak jsou k sobě lidi nevychovaní, a to nejen tím, že předbíhají ve frontách, vinu svalují na děti a přitom by se mohli sami stydět za své chování …nějak jsem se rozepsala :-), ale kritické články Vám moc nepomohou, bude Vám sice líp na duši, ale situaci nevyřeší …

      1. Tak aspoň, že tak. Pomohlo, že se člověk může svěřit papíru, lidi se to dozvědí, ale co dál? Necháte to být, nebo se rozhodnete tam zajet? Vždyť to tam můžete říct komukoli, aby lidi věděli, co je tam za vedení ….

        1. Nechám to tak, Babičko. Napsala jsem jen svůj názor a pohled na věc, nevyvolávám žádnou válku. Podle komentářů na i60 jsem zjistila, že takovéto zkušenosti mají i jiní lidé, kteří chtěli pomoci jinde a i u jiných organizací. Jen mne pobavila jedna věc. Onen bojovník, který mne tam tak nabádal k osobní statečnosti, zůstal v anonymitě. 🙂 Čeho se sám bojí?

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *