Za devatery horami a devatery údolími bylo jedno malé nádražíčko. Jedna kolej, jeden cihlový domeček, nad domečkem kopeček a na něm zřícenina starého hradu. V domečku bydlela šikovná a hezká dívka. Jmenovala se Ilonka a moc se líbila jednomu nesmělému mládenci ze vsi.

I jí se mládenec líbil, a tak se těšila, že ho dnes na tancovačce určitě potká.

“Třeba si pro mne přijde tancovat,” usmívala se Ilonka a pečlivě si pročesávala černé vlasy.

Na kopci na polozborcené věži seděl čaroděj Kolopich a mračil se. I jemu se šikovná Ilonka líbila, a tak teď přemýšlel, jak se zbavit soupeře a dívku získat pro sebe.

“Už to mám,” zajásal, “už vím, jak na to.”

Pak mávl kouzelnou hůlkou  a zmizel. Jen pod hradem se před místní hospůdkou náhle objevilo úplně nové červené dámské kolo.

Muzika už začala hrát první písničky – a světe div se, nesmělý mládenec sebral veškerou svou odvahu a Ilonku o tanec opravdu požádal.

Tančili spolu celý večer, babky usazené na židlích okolo zdi už dávaly hlavy dohromady a posuzovaly, zda se k sobě hodí věkem, majetkem i barvou vlasů. Ale ač to probíraly z kterékoliv strany, ač hledaly všemožné chyby na mládenci i dívce, nakonec přece jen poraženě musely uznat, že na těchto dvou mladých lidech asi nic špatného nenajdou.

Po tancovačce na zpáteční cestě domů se Ilonka s mládencem  prošli pod hvězdnou oblohou, pod korunou jednoho vysokého stromu vyslovili své pocity, a slíbili si lásku do konce života.

Čaroděj Kolopich je tajně sledoval a zuřil. Myslel, že Ilonka, unavená po tanci, si na svou zpáteční cestu půjčí kolo, a to ji odveze k němu na hrad. Místo toho se děvče nechá doprovázet tímto obyčejným vesnickým klukem! A to jí mohl celý čarodějný svět ležet u nohou! Jenže proti lidské lásce jeho kouzla selhávala, jeho šance získat krásnou a pracovitou Ilonku vymizela. Ale jeho zlomyslnost a touha se pomstít mu opět vnukla plán.

“Počkej,” pomyslel si, “když nebudu mít Ilonku já, nebudeš ji mít ani ty!”

Znovu zamával hůlkou – a místo krásné Ilonky stála…

“Hlavo skopová,” vykřikl mládenec leknutím, když místo dívčiny náhle objímal ovci. “Kde je moje Ilonka?”

V odpověď se mu z dálky ozval skřípavý chechot  a ještě skřípavější slova.

“Toto je tvá Ilonka. V dívku se ti promění, až uhodneš, na které nádraží teď myslím!”

Láska mládenci nedala spát. Celý nešťastný chodil po vsi a trápil se. O ovečku Ilonku se poctivě staral, krmil, čerstvě jí podestýlal a občas vyhnal na pastvu. Ovečka byla smutná a často si mu postěžovala – “béééé, bééééé!”

Ještě že má mládenec moderní babičku. Ta každou chvíli sedí u PC a brouzdá po internetu. Taky chodí na íčko a tak tam objevila články na téma – Poznáte nádraží? K jejímu úžasu se tam jednoho dne objevil i ten jejich červený cihlový domeček. Honem křikla na svého zadumaného vnuka, ať se jde podívat.

Mládenec mrkl, a šťastně vykřikl. “Už to vím, čaroděj přece myslel na to naše nádraží, Pertoltice pod Ralskem!”

Klika cvakla – a do dveří vstoupila vysvobozená Ilonka. Opravdu to bylo to správné nádraží. Ve vsi se brzy slavila velká svatba a mládenec s Ilonkou tam žijí do dnes. Jejich babička má krásný a bezstarostný výměnek a tři vnoučata.

A čaroděj? Ten o osvobození Ilonky nemá vůbec ani tucha.

Na to kolo si totiž ten večer sedla ta nejošklivější a nejjedovatější stará bába z vesnice. Kolo ji odvezlo okamžitě na zbořený hrad, a protože čaroděj Kolopich ve svých čárech nepočítal s jeho zpáteční cestou, trápí ho tam babka dodnes.

A vesnice má od klepny klid.

Tato pohádka vznikla jen náhodou, jako reakce na hádankový článek “Poznáte toto nádraží” na portále i60. A protože já sama nevím, o jaké nádražíčko se jedná, nemohla jsem jeho název ani dopsat do pohádky. Až později, až budu sama vědět. Až jeho název děvčata prozradí…  🙂

Už v komentářích nádražíčko prozrazeno, tudíž název dopsán 🙂

Taky jsem vložila foto nádraží, které pohádku inspirovalo. Je na něm i babička, právě se vrátila domů ze supermarketu. Nakoupila vnoučatům mlsky  🙂