Opět ten Oříšek!

Opět ten Oříšek!

Hurá, datum vydání knížky Rozlouskni oříšek se blíží. Už brzy se objeví na pultech knihkupectví, bude to v první polovině října.
I když to při pohledu z okna venku ještě tak nevypadá, Vánoce budou za tři měsíce (a kousek). Takže až budete shánět vhodný dárek pro své děti, vnoučata a podobně, nezapomeňte se po ní podívat 🙂
————————————————————————————————————————
Pro ty, kdo sem chodí málokdy a nevědí, oč se jedná, jsem se vložila ukázku z kapitoly s názvem – Když venku prší
…………… Malá Alenka z toho všeho byla mrzutá a nudila se. Nemohla si hrát na dvorku, protože tam bylo bláto, za Benem nesměla, a tak se bavila, jak to šlo. Stačilo, aby byla jen chviličku bez dohledu, a hned vyváděla rošťárny. Ke kuchyňské lince si přitáhla židli, vylezla na ni a vysypala mouku na podlahu. Chtěla péct koláčky. Dědovi osolila odpolední kávu, pak zalévala kytičky na okně a způsobila pěknou povodeň.
„Dědo, to ji nepohlídáš ani chviličku, aby se něco nestalo?“ spráskla nešťastně ruce babička, když se vrátila z obchodu a viděla v kuchyni tu pohromu.
„Jenom jsem si tak maličko zdříml,“ ospravedlňoval se dědeček a honem zametal mouku, utíral mokrou podlahu a sušil politou zeď.
„Kde vůbec je teď, to naše zlobivé nadělení?“ ptala se babička.
No, kde by bylo.
„Hraje si pěkně v pokojíčku,“ ujišťoval ji dědeček.
Jenomže to netušil, že se Alenka dostala k Majdiným školním potřebám. Vyházela jí všechny sešity a učebnice z poličky, vzala si červenou pastelku a hrála si na paní učitelku. Když ji babička objevila, právě do jednoho ze sešitů důležitě kreslila velké jedničky. Jednu vedle druhé, protože má svou velkou sestru moc ráda a ví, že za každou jedničku dostane od dědy a babičky pusu a pochvalu.
Majda přišla domů zrovna v tom nejlepším. Babička hubovala, Alenka plakala, protože jí babička všechny sešity i pastelku vzala, a děda seděl u stolu a kroutil hlavou.
„Dědo, co se stalo?“ ptala se Majda polekaně.
„Ach jo, Majdulko, v podstatě nic zlého, jenom jsem asi už trochu starý. Neuhlídám ani jednoho malého prcka,“ řekl smutně rozhořčený dědeček. „Alenka je moc malá a já jsem starý dědek.“
„Ty nejsi žádný dědek,“ zasmála se Majda, „ty jsi můj zlatý dědeček,“ a honem se běžela podívat, co je to za křik a pláč v pokojíčku. Alenka s uplakanou tvářičkou seděla na podlaze a babička u stolku něco opatrně gumovala v sešitě.
„To je dobře, že jsi doma, Majdo,“ řekla ustaraně a ukázala jí počmáraný sešit. „Zítra zajdu do školy a paní učitelce to vysvětlím. Ty za to nemůžeš, tak abys neměla nějakou nepříjemnost.“ ̈
„Nepříjemnost? Těch mám i tak dost,“ pomyslela si Majda. „Ani oříšek mi nepomohl, tatínek je zatím pořád v nemocnici a maminka ještě taky nepřijela.“
A najednou si celá rozlítostněná sedla na podlahu vedle Alenky a taky se rozplakala.
Když u hlavních dveří náhle zazvonil zvonek, málem ho nikdo neslyšel. Až po chvíli si dědeček v kuchyni uvědomil, že to, co slyší, není ozvěna dětského pláče, ale opravdu někdo zvoní. Celý rozlámaný se pomalu zvedl a šel otevřít.
Stál tam takový hubený mladíček v modré bundě. Hlava téměř dohola, na tváři velká jizva a ruka v pásce.
„Co si přejete?“ zeptal se nevrle děda.
„Já,“ koktal rozpačitě neznámý s očima upřenýma na rohožku, „já, já…“
„Tak co potřebujete?“ začínal dědeček ztrácet trpělivost. U dveří studeně foukalo a začínalo mu být zima.
„Já jsem se vám přišel omluvit,“ zašeptal mládenec. „A taky jestli třeba něco nepotřebujete.“
„Vy jste…,“ začal pomalu děda „vy jste ten, co zavinil tu bouračku?“
Mladík neznatelně přikývl, oči stále sklopené dolů.
„Já jsem Marek Černý,“ představil se potichu.
„Omluvit? Slyšíte to?“ zesiloval děda hlas a máchl rukou za sebe, dovnitř domu, kde ještě dozníval Majdin pláč. „Málem jste dvěma dětem zabil rodiče, uvědomujete si to?“
„Já jsem nechtěl, vlítla mi tam vosa, oháněl jsem se a přehlídl tu značku,“ zvedl konečně chlapec hlavu a zadíval se na dědu. „Nechtěl jsem, moc mě to mrzí! Byl jsem v neděli v nemocnici, zrovna jste tam byli na návštěvě. Vám všem jsem se chtěl omluvit. Ale, já, já… prostě jsem nenašel odvahu, když jsem vás tam tak všechny viděl,“ začal zase koktat a znovu sklopil oči.
Děda najednou nevěděl, co říct. A než našel odpověď, jako malý skřítek se za ním objevila Alenka.
„Ahoj,“ důvěřivě upřela oči na nečekanou návštěvu a chytila se dědečka za rukáv. Ten se okamžitě odmlčel, nechtěl maličkou děsit. Marek toho využil. Natáhl k děvčátku ruku a opatrně je pohladil po vláskách.
„Ahoj, jak se jmenuješ?“
„No přece Alenka,“ trošku se podivila holčička nad jeho neznalostí.
„Alenko, honem běž za babičkou a za Majdou, je tu zima,“ poručil jí děda.
„Majda brečí,“ oznámila Alenka a ani se nehnula. Vážnýma očima, ještě trochu zarudlýma od předchozího pláče, si dál prohlížela Marka.
„Pláče? Co se jí stalo?“ zneklidněl děda a otočil se zpět k Markovi.
„Běžte pryč, dnes není vhodná doba na rozmluvu.“
Mladík přikývl.
„Kdybych vám nějak mohl pomoc,“ začal hovořit už trochu jistěji, ale nestačil ani dokončit větu, Alenka ho přerušila.
„Postavíš nám plot? Děda sám nemůže a tatínek je v nemocnici,“ a prosebnýma očima se zahleděla na Marka. „Máš pejska? Teta Eliška je nemocná a my nemáme pejska, protože na zahradě není plot.“
„Alenko,“ začal zase přísně děda, „mazej do tepla. A vy přijďte jindy. S tou bolavou rukou toho stejně moc neuděláte.“ Pak už popadl Alenku do náruče a rázně přibouchl dveře Markovi před nosem.

10 thoughts on “Opět ten Oříšek!

  1. Gratuluji k vydání, už ji mám i doma. Krásně barevně udělaná titulní stránka i ilustrace uvnitř knihy. U čísla stránek jsou kouzelné veveřičky. Těším se na obsah. Mám dárek k vánocům.

  2. Už mám knížku Rozlouskni oříšek doma a začla jsem ji číst vnukům (10 a 5 roků).Seděli a koukali na mě,moc je knížka zaujala.Včera dvě kapitolky,dnes budou zase dvě.Musím se přiznat,že i mě se líbí a jsem zvědavá jak to bude dál.

        1. Napište mi pak, prosím, jak se vám knížka líbí 🙂 Mně moc (aťsisi kdo chce jak chce často říká, že samochvála smrdí 🙂 )

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *