Tak k nám opravdu přišla zima.

Začátkem ledna bylo něco pod nulou a napadl sníh.
Média se předháněla v titulcích – kruté mrazy, na horách až mínus dvacet, tam a tam napadlo tolik a tolik centimetrů sněhu, auta na dálnici bourala, protože řidiči většinou nepřizpůsobili rychlost počasí.
Trochu mne to udivilo. Je přece zimní období, vzpomínám, kolik sněhu bylo za mého dětství. A jak jsem své dvě malé děti navlékala do zateplených kombinézek,  když jsem je vedla ráno do školky. Nikomu to nepřišlo divné, přece k lednu mráz a sníh patří!
Pak jsem se zarazila. Kolik že je to vlastně let?
No jo. Už moc. Tahle generace si takové mrazy už nepamatuje. Pro ně jsou kruté mrazy už mínus sedm. Tak jsem se přestala divit a šla jsem raději nasypat ptáčkům do krmítka.
Poté jsem si vzala knížku a šla si číst. Mám na gauči své hnízdo, vystlané polštářky všeho druhu a velikostí, aby si ta moje záda, zkoušená roky, počasím a nemocemi, pokaždé našla svou úlevovou polohu. Říkám tomu můj pelech.
V krbácích praská oheň, tiše nám hraje country muzika, vedle mne čeká čerstvě uvařené kafíčko, a protože je zima a potřebuji kalorie na zahřátí, načala jsem si čokoládu s karamelem a oříšky. Na klíně detektivka, čtu a občas s Jindrou prohodíme pár slov. To je taková pohodička!
V tom zazněla rána jak z děla, sklo v okně se zatřepalo. Oba dva jsme poskočili, a očima hledáme důvod. Našla jsem ho jako první, zírám na něco neuvěřitelného. Za oknem ze střechy visí nějaká tmavá bakule a z ní trčí kabel. Než jsem na to stačila upozornit Jindru (ze svého místa to neviděl), kabel zakmital a zmizel. Současně se začala pohybovat i ta bakule – do leva, do prava, vysunula se výše a nebyla.
Začala jsem se hurónsky řehtat. Pochopila jsem, co to bylo.

Před oknem máme to ptačí krmítko, v těchto dnech hojně navštěvované různými opeřenci.
Jedna z našich koček se rozhodla, že se do něj podívá. Buď chtěla zjistit, jestli ptáci nemají něco lepšího, než dávám jim, nebo – což je pravděpodobnější – si chtěla zpestřit jídelníček, a rozhodla se k činu. Zřejmě vyskočila na okno a z něj na krmítko, ale protože krmítko je proti podobným teroristickým útokům obrněné, asi se od něj odrazila a zkusila vyskočit na střechu. Při tom uhodila do skla okna a já jsem jako poslední dějství její nepodařené akce viděla ze střechy viset tlustý zadeček plus ocásek. Bakule a kabel. Teda ty naše kočky jsou letos ale vyžrané 🙂
Ptáci si dali pár minut klid, a když se situace uklidnila, začali opět nalétat do krmítka a spokojeně zobali. Já totiž po loňské zkušenosti krmítko už předem obalila pletivem s velkými oky. Ptáci proletí, kočky nikoliv. Totiž kočky neproletí, ale neprolezou. Ono se jim to tedy nepodařilo ani loni. Naše kočky jsou tedy velmi hbité, ale ptáci jsou ještě hbitější, pokaždé uletěli včas. A stejně jsem ho pak obalila.
Snášíte černý humor?
Protože my jsme pak s Jindrou žertovali, kolik bychom ušetřili, kdyby krmítko bylo kočkám volně přístupné. Za prvé bychom nekupovali tolik slunečnicových semínek, a za druhé ušetřili na žrádle pro kočky. Ale byl to opravdu jen žert na odlehčení.
Já jsem se zvedla, šla se podívat, jestli pletivo ten útok přežilo. Vše v pořádku, jen videla trochu našišato. Na to jsem se odebrala do zadní předsíně a zkontrolovala, jestli těm našim čtyřem chupáčům nedošly granule a voda  v miskách. A jestli tam mají dost teploučko. Měli všechno, jen potřebovali pomazlit.

………………………………………………………………………
A už víte, kdo je to Ludvík?
Na to jsem se ptala v minulém článku, je tak i nazvaný.  Ofotila jsem v něm i účtenku, na které je položka (v prvním momentě i pro nás dva záhadná) Ludwig 30 CM. vyvolalo to mezi mými známými docela poprask, různé dohady a smích. Rozluštění je docela jednoduché – láhev vína Ludwig ke třicátému výročí firmy Moravia, druh révy Cabernet – Ludwig 30 CM.
Dnes mám další otázku. Myslím, že je o hodně jednodušší.

Co jsme to koupili teď?
Já si vždycky myslela, že hovězí je kráva.
On je to pes?