Tak tady dnes měla být nová pohádka. Bohužel….
Určitě jste někteří na Facebooku četli prosbu režiséra Jiřího Stracha. Svým způsobem adoptovali se svou ženou Magdou babičku Miladu Badalovou. Stará paní slavila 7. února své 99 narozeniny. A  Strachovi dostali nádherný nápad. Zkusili dát dohromady co možná největší počet lidí, který paní Badalové pošle narozeninovou pohlednici.
“Tu radost a úsměv na její dobré vrásčité tváři, co tím vyvoláte, za ni pak jistě dostanete odměnu v nebi.” (Citace z jejich textu)
Nejsem věřící. Nečekám, že se za své dobré skutky dostanu do nebe. Ale těší mne udělat někomu radost, a pokud se mi to povede, radost toho druhého je i radostí mou. Našla jsem blahopřejnou pohlednici, vložila do obálky a přidala krátké psaníčko. Že by mne moc potěšilo, kdybych jí mohla dát i malý dárek. Že jí věnuji svou novou rozepsanou pohádku. A zveřejním ji zde 14. února.
Dopis jsem odeslala – a druhý den se na Facebooku objevila smutná informace od pana režiséra. Babička Badalová dostala první balík krásných a od srdce psaných přání, obrázků a malých dárečků. Šťastná šla spát – a už se neprobudila.
Svůj dárek – tu původní pohádku – jsem nedopsala. Její text se najednou k situaci nehodil.
Paní Badalová, jestli mne ale teď slyšíte, já ale své sliby plním. Jen tu pohádku pro vás zde vyvěsím o něco později. Věřím, že vaším jménem jí udělám radost dalším čtenářům.
Panu režiséru s manželkou se podařilo učinit něco, v co pravděpodobně asi sami nedoufali. Vzbudili ohromnou vlnu solidarity, lásky a soucítění. Já jim za to za sebe moc děkuji. I těm, kdo na prosbu reagovali a babičce Baldové poslali nebo chtěli poslat přání.
Dobří lidé nevymřeli.

Tak – a teď se znovu vrhnu na psaní té nové pohádky.