9. 2. 2017

 

Nějak se to na mne poslední dobou sype. Samé zařizování, vyřizování, venku je zataženo a ještě k tomu mne dloube v zádech. Žádná krutá bolest, jen otravné, opakující se švihnutí  pod žebry. Obtěžuje mne to, kazí náladu, jsem z toho mrzutá a protivná i sama sobě. Naštěstí mám kamarádku, která ovládá různé léčebné i úlevné masáže. Včera na mne konečně měla čas. Domluvily jsme se v kolik hodin se dostavím, a protože bydlí ve vedlejší obci a ještě k tomu na kopci, rozhodla jsem se jet autem.
Především jsem ale vzala kyblík s popelem a vyšla s ním před dům. Minulý týden tálo, teď zase mrzne. Místy se vytvořilo náledí a tak jsem teď sypala, kde bylo třeba. Výborně, to by bylo. 
Tak, a než vyjedu, ještě krátce vyvenčím pejska. Pes dostal vodítko a já sebejistě vykročila.
Buch. Uklouzla jsem na jednom miniaturním místečku, kde chyběl pokryv popela. Kdybych na něj chtěla šlápnout vědomě, nenajdu ho nebo mi nevyjde krok.
Padám, noha se mi kroutí pod tělo, v koleně zlověstně praská a krutě mne to zabolí.
“Tak a máš po starostech, kam letos pojedeš na výlet,” letí mi hlavou myšlenka s vědomím, že se zlomeným kolenem v sádře budu dlouho mimo provoz.  Ležím, koukám do nebe a nemám sílu se pohnout. Koleno bolí, celý můj člověk je otřesený.
Pejsek běhá kolem mne. Oběhne mne zleva, zprava, pak se zastaví u hlavy. Kraťounce zakňučí a strčí do mne hlavičkou. Pak ještě jednou.
“Propánakrále, on se mne pokouší zvednout,” dochází omráčené hlavě.
“Počkej, Ferďošku, chviličku počkej,” prosím psa a rozhlížím se. Je tu někdo, kdo by mi mohl pomoci vstát? Ale ulice je prázdná, opuštěná. Nikdo nikde. Holka, je to jenom na tobě. Pomalu se pokouším zvednout. Do sedu přímo to nejde, co to zkusit přes bok? Opatrně si pomáhám rukama, pes sedí opodál a pozorně mne sleduje.
Tak, už sedím, co teď?  No, dalo to trochu práce. Na vlastní kůži a nohy jsem si vychutnala úsloví – Jako koza na ledě. Až když jsem stála a nohy se mi klepaly, jsem si uvědomila, že koleno přestává bolet.  Přes ten hrůzostrašný praskavý zvuk, přes tu počáteční krutou bolest jsem stála na vlastních nohou. Dokonce jsem i toho pejska po chvíli byla schopna vyvenčit, i k té kamarádce jsem zajela.
Dnes je koleno v naprostém pořádku. Ale záda pořád bolí. Ach jo, a venku je zase už od rána zamračeno. S mrzutou náladou chci jít na dvůr. Sáhnu na kliku a “au”, švihne mne to pod žebry až heknu.
Za dveřmi na mne čeká pes. S nadějí se dívá, co nesu (máš  piškotek?) a já jsem si s úsměvem vybavila, jak se mi pokoušel včera pomoci. Piškotek dostal, ještě jsem mu prohrábla kožíšek a chvilku ho proháněla po dvoře. To on má moc rád, když dělám, že ho chytám.
Mraky na nebi se začaly protrhávat a konečně po několika dnech vykouklo sluníčko. Asi bylo trochu  zvědavé, co se to u nás na dvoře děje.  🙂