Uf, tak snad už bude se mnou líp.
Mám za sebou potřebné RHB, různá vyšetření, relaxace – postkovidový syndrom se zdá být na ústupu – ne-li rovnou zlikvidovaný. Postupně začínám zvyšovat zátěž, troufám si na stále delší výlety.
V sobotu 17. června jsme se s Jindrou rozhodli mou kondici vyzkoušet a vyrazili jsme do Starého Hrozenkova. Probíhal tam zrovna od pátku do neděle Folklorika fest, a my jsme usoudili, že pro nás bude nejzajímavější právě sobota.
Uf, tedy dalo mi to docela zabrat. Jedna cesta na elektrokole zhruba 17 kilometrů, to není moc. Ale úzká silnice samá zatáčka, nahoru dolů, v nejvyšším bodě převýšení asi 350 metrů. Plíce dostaly docela zabrat. Ještě že k Hrozenkovu jsme nakonec sjížděli z kopce dolů, stačila jsem se v pohodě vydýchat.
Konečně jsme dorazili k areálu. Zastavili jsme u vstupu, z vnitřku se k nám nesla muzika, písně, smích a jásot dětí. Za branou vpravo stolky s pořadateli, a tak než jsme se vydali dál, hledali jsme nějakou informaci. Našli jsme ji vyvěšenou na uzavřené pokladně po levé straně. Vstupné pátek…., sobota…, neděle…
Nevěřícně jsem zírala – v sobotu vstupné za osobu 300 korun?
“Jindro, to nedám, radši jdu na pivo!” vyhrkla jsem okamžitě.
“Šest stovek?” stejně nevěřícně ze sebe vyrazil Jindra. Podívali jsme se na sebe a už chtěli kola otočit, když v tom jsem si všimla, že jsme něco přehlédli. Před stolkem pořadatelů stála červená plastová popelnice a na ní cedule – vstupné dobrovolné.
“Tak platí se nebo ne?” říkám nahlas. “Jdu to zjistit!”
Pořadatel, takový sympatický mladík, nerozuměl.
“Neplatí se nic, vstupné je dobrovolné. Kde jste to viděli”
Šel se podívat, rovněž nechápavě zíral, až najednou mi blesklo a vykřikla jsem.
“Tam je jiné datum!”
Opravdu. Ta cedule byla celý rok stará a týkala se loňských Kopaničářských slavností. Neporušená a v téměř původních barvách tam vydržela celý ten dlouhý rok. Totiž jedenáct měsíců, abych byla přesná. Mládenec se ji pokusil strhnout. Neuspěl, musel si jít pro nějaké nářadí, tak byla ta cedule nezničitelná.
Mezitím nám velice ochotně nabídl, kde si můžeme zaparkovat kola, a omlouval se, že tam nemají stojany. Pak jsme přispěli do popelnice na provoz Folkloriky a vydali se na prohlídku. Dopoledne vystupovaly hlavně dětské folklorní soubory z celé republiky. Děti byly nadšené, nadané, zpívaly, tancovaly, předváděly scénky. Bavili jsme se, bylo to opravdu zajímavé a poutavé. Nemůžu samozřejmě srovnávat kvalitu a výkony jednotlivých souborů, neviděli jsme je všechny. Ale kromě jiného jsme sledovali vyhlášení nejlepších dětských zpěváčků,kteří v předešlém soutěžení postoupili do finále. Porota je rozdělila do tří sfér – bronzové, stříbrné a zlaté, takže odměny dostaly všechny finálové děti. Jednu tu šťastnou stříbrnou dívenku jsme si s dovolením její maminky i vyfotila.
Ještě jednou gratuluji k úspěchu, Bětuško 🙂
Zdrželi jsme se poměrně dlouho, pořád bylo na co koukat. Až pozdě odpoledne jsme se vydali – opět na kolech – domů. Ještě že ta zpáteční cesta byla oproti cestě tam většinou zase z kopce dolů. Uf.
Dojeli jsme – na nos mi padla kapka – a za chvíli lilo jako z konce.

Myslela jsem na ty ve Starém Hrozenkově.
Snad to byl jen náš místní deštový mrak.

 

 

 

 

P.S. – Poslední dobou píšu opravdu málo, ale pořád věřím, že se to zase zlepší. Psala jsem teď tak málo – myslím tím i příběhy a pohádky, že jsem uvažovala o tom, jestli bych toho už neměla nechat. Ale nenechám, nápady pořád mám, just budu.
A ať z toho něco máte i vy, kdo se jako první dočte až se a bude mít zájem, něco m pošlu. Může si vybrat – buď papírovou knížku Rozlouskni oříšek, nebo mu podle jeho výběru pošlu odkaz na otevření některé v mých e-knih. Jejich seznam je na titulní stránce blogu.
Tak se těším, přátelé 🙂