Tak že by opravdu už přišel podzim?
Včera jsem tomu ještě moc nevěřila. Mezi mraky vykukovalo sluníčko a bylo teplo. Jen vítr byl trochu silnější, ale střechy to nebralo. Byla jsem se projít po zahradě a všimla si, že se příroda se snad probouzí už do dalšího jara. Schválně jsem vám to vyfotila.

Dnes se ale opravdu ochladilo. Teď večer jsem koukla na teploměr a zírala. Rtuť (totiž líh či co to teď do těch sloupců dávají) klesá pod deset stupňů Celsia. Popadla jsem misku a baterku šla zachraňovat zbývající rajčata v kbelících na dvoře. Ta ve foliáku ať si dělají co chtějí, všechny prostě zachránit nemůžu. Trhám, trhám – a najednou málem vyskočím z kůže. Kde se vzala, tu se vzala – náhle stojím kočce Mie na tlapičce. Zaječela, já leknutím kvikla také, škubla jsem sebou (ale rajčata v misce udržela).

Okamžitě jsem přenesla váhu na druhou nohu – pro změnu jí stojím na ocásku.  Poskakovala jsem tam jak vrabec u rozsypaného zrní, než se mi podařilo položit nohy tam, kde nebyl kousek kočky. Ještě že jsem poslední dobou pár deko zhodila. Mia zůstala nepoškozená (já naštěstí také) a pochopila, že jsem jí ublížit nechtěla. Okamžitě se začala mazlit. Trdlo jedno. Kdybych na ni šlápla plnou váhou, byla by placatá. A co bych já proboha dělala s placatou kočičkou? Nemazlilo by se to, nepokoušelo by se to dostat za každou cenu do baráku (a tam si lehnout na židli a dělat, že tam vůbec není), a hlavně, kdo by se tu pořád pral se svou sestřičkou Majou?

Bětka si na to nepotrpí a Ferda je na to už prostě moc starý pán. To by tu najednou bylo ale až moc ticho!