Na konečné rozhodnutí, zda “Ano nebo Ne”, mám pořád ještě čtrnáct dní.
Dnes vám radši napíšu o tom ďasíkovi, co ho máme někde v okolí domu.
To je tak. Už jsem mockrát psala, že máme doma psa a tři kočky.
Všichni čtyři bydlí v zadní předsíni. Mají tam volný přístup psími dvířky. Občas se odtud ozývají příšerné zvuky, to když si Mia s Majou hrají, a nebo se rozhodnou ujasnit si, kdo je tady šéfem. Starousedlíci (Ferda a Bětka) se v tu chvíli raději okamžitě klidí ven. Někdy tedy, abych neobviňovala jen tu  mládež, je původcem randálu i Ferda. To když se pokouší ukrást myš, kterou si donesly holky ke svačině. A občas se mu to dokonce i podaří.
No, a nedávno jsme odpoledne seděli s Jindrou u televize (zase nějaký sport, nic jiného se u nás už skoro nesleduje), když v tom se v zadní předsíní ozval jakýsi nezvyklý ruch. Takové podivné skřeky. Vylítla jsem z gauče s vědomím, že kočky zase něco donesly a Ferda se jim to pokouší ukrást. Slýcháme pištění myší, plácání křídel nešťastných ptáků nebo rachot převrácených kýblů. To když se kořisti podaří náhodou uniknout a celá ta chlupatá banda se ji pokouší znovu ulovit. Jenže takové skřeky neznám!
Vlítla jsem tedy do zadní předsíně. Za teplého počasí tam míváme dveře dokořán. Ferda stál prostřed místnosti, oči vytřeštěné, Bětka už byla v čudu, a venku na terase, v bezpečné vzdálenosti od dveří, seděly strnule Maja s Miou a něco zaujatě pozorovaly. To něco bylo schováno v předsíni za těmi otevřenými dveřmi a vydávalo ty příšerné skřeky. Těsně u podlahy ve škvíře mezi futry a dveřmi byly vidět jen špičaté zuby v otevřené tlamičce.

“Na myš je to velké, co to je, potkan? ” mihlo se mi v hlavě, ale téměř ihned jsem to zavrhla. Žádného hlodavce jsem takhle skřípavě ječet ještě nikdy neslyšela. Pak se nečekaně Ferda pohnul a vrhl vpřed. Chtěl to stvoření chytit a vytáhnout ven. Jenže chudák už skoro slepý starý pán se netrefil – nebo to cosi bylo prostě rychlejší. Ferda kvikl a cukl hlavou zpět. Úmysl vytáhnout tu potvoru ven se mu ale podařil, jen trochu jinak, než zřejmě plánoval. Místo aby to něco polapil on, byl chycen sám. Na čumáčku mu visel nějaký tvoreček. Ferda třepal hlavou, snažil se toho zbavit. Teď jsem se vrhla vpřed já a chtěla mu pomoci. Naštěstí jen co jsem se dotkla hřbetu toho stvoření, samo se pustilo a zmizelo. Doslova. Vůbec jsem nepostřehla, kam to utíkalo. Rychle jsem prohlédla Ferdu – dobrý. Žádné kapky krve, žádná trhlinka, ani stopa po tom, že by ho něco kouslo.

Dostal pak za odvahu dobrotku, a já si o něm poopravila mínění. Až dosud jsem myslela, že je to takový malý pose.. no, ne přímo zbabělec, jen prostě hodně opatrný pejsek. A teď se šel sám dobrovolně poprat se zubatou a ječící příšerkou. Zachraňoval kočky (a ješitně si říkám, že třeba chtěl chránit i mne).
Dumám, co to bylo. Prozaicky přiznávám, že nejspíše malá kuna nebo lasička. Špičatý čumáček, protáhlé tělíčko, ocásku jsem si všimnout nestačila. Občas nám něco dupe na půdě. Jenže – ta zubiska vypadala opravdu hrozivě, ale Ferda není pokousaný. A taky mi to tak rychle zmizelo před očima! Navíc se to stalo koncem září, a to je na mláďata už hodně pozdě.
Tajně v koutku duše skrývám myšlenku, že to byl skřítek Domácníček. Asi se byl jen tak projít po domě a nedával si pozor. Spadl z půdy nebo ho ulovila a přinesla některá z koček – i když o tom docela pochybuji. To stvořeníčko se bránilo velmi udatně.
Bude to náš neposeda Domácníček. Ten, co mi schovává brýle a občas v kalendáři přepíše datum kontroly u lékaře. Už se dareba nezaměřuje jen na mne, brýle hledává už i Jindra. A to má jen jedny, na rozdíl ode mne, která podle potřeby střídá čtvery. Jinak je ale Domácníček na nás  hodný, nakonec nám je vždycky vrátí. Teď bych ale potřebovala, aby mi urychleně vrátil jednu nevyužívanou skříňovou polici. Jindra mi z ní slíbil vyrobit poličku na zeď u gauče. Měla bych na ní lampičku, knížku a jedny z těch svých brýlí, občas i hrnek s kafem. Šla jsem pro ni s naprostou jistotou. V málo využívaném horním pokoji měla dlouhé roky své místo ve škvíře mezi skříní a zdí. Není tam. A já nevím, proč tam není – ani kde je teď.
Skřítek zlobivý.

Jistě chápete, proč jsem sem dala jen fotky Ferdy a koček. Skřítka až na tuto ojedinělou a velmi krátkou událost jsem nikdy neviděla, tudíž jsem ho ani nemohla vyfotit. Snad až se příště zase ukáže, posedí aspoň chvíli v klidu a nebude na nikoho vřískat.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

…………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………………..

P.S. Skřítek šel opravdu do sebe. Tu ztracenou polici jsem zrovna před chvílí našla – na chodbě před tím pokojem, v jiném rohu u jiné skříně. Polička na brýle, lampičku a kafe bude!