Dnes máme pátek třináctého. A pokud to někdo z vás neví (nejspíš tedy nikdo z vás), pátek a třináctého jsou pro mne šťastné dny. Nevím, proč je tomu tak, nevím, od kdy to tak mám. Vypozorovala jsem to tak nějak časem už na střední škole. Když se spolužačky děsily, co zlého je v takové dny může potkat, divila jsem se. Mně se nikdy nic zlého nestalo, nanejvýš jsem byla vyvolaná k tabuli a dostala jsem otázku, kterou jsem uměla. Tak to šlo se mnou celý život, a ještě se to vylepšilo. To když mne jednou už jako hodně dospělou kousl netopýr. Nepochopil, že ho zachraňuji, truhlík. Já se tedy docela lekla, netopýr je savec, a všichni divocí savci přenášejí vzteklinu. Takže jsem tehdy kousnutí nahlásila Okresní hygienické stanici, a následně dostala pokyn, ať toho netopýra sleduji. Když do určité doby umře, tak musím na injekce. Když tu stanovenou dobu přežije, jsem v suchu, vzteklinu nemá. Netopýr byl soucitný. Opovrhl teplým sklepem jedné známé, kde mohl pohodlně spát u stropu až do jara. Odešel z tohoto světa dobrovolně den po určeném termínu, já jsem tady dosud.
Když mne někdo moc zlobí a já se vztekám (jako), tak vždycky varuji dopředu – “Nech toho. Mne kousl i netopýr, já to přežila, on ne. Jsem čarodějnice!”
Musím tedy říct, že to varování moc nefunguje. Totiž vlastně ano. Zatím každý varovaný přestal se zlobením a začal se smát. Zesnulý netopýr plní svůj účel a já mám občas klid.

Tak koukám, že jsem se zase zakecala a nepíšu to, co jsem původně chtěla.
Prostě a zkrátka, na pátek, datum třináctého a kombinaci obého si od té doby plánuji činnosti, o kterých potřebuji, aby dobře dopadly.
Za prvé jsme dnes s Jindrou zřejmě letos naposledy vyrazili na kolech. Měli jsme tento víkend najednou víc návrhů, jak ho strávit. Pozvání na Dýňohraní k příbuzným, tady u nás v obci se dnes večer bude hrát divadelní představení a další. Jenže těch různých akcí máme letos už moc. Třeba zrovna minulý víkend jsme byli na oslavě šedesátin. Parádní akce u bezva lidiček. A jaké dobré koláčky tam měli! A ne jen koláčky. Nakonec jsme se rozhodli jen vyjet na kolech a večer – že by to představení? (V tuhle chvíli už vím, že to divadlo padá. Dnes by mne tam nožičky už nedonesly. Máte to taky tak? Dokud je člověk v pohybu, je všechno dobré. Jakmile si sedne, ozvou se svaly a únava. Tak raději příště.)

Vracím se k tomu ránu. Vyrazili jsme směr Uherský Brod – Luhačovice – Nevšová – Slavičín – domů. Dohromady 46 kilometrů – samozřejmě na elektrokolech. Z Luhačovic do Nevšové vede cyklostezka lesem do kopce, převýšení je místy zhruba tak 13 – 15 stupňů (Jindrův odhad). Použil mé schopnoti jízdy do kopce jako jednotku převýšení. Prý –  jedenáct, dvanáct stupnů na silnici běžně vyjedeš. Takže tady to musí být víc!”
Podle jeho vyjádření jste jistě pochopili, že tady ten kopec jsem nevyjela. Nevadilo to mně ani Jindrovi. Elektrokolo má funkci na zapnutí motorku při pěší chůzi, takže jsem ho při šlapáni jen přidržovala a ono jelo samo.  Během výstupu jsme si dali dvakrát pauzičku – a byli jsme nahoře.

Tak cyklovýlet jsem z různými odbočkami popsala.
Jenže ten není k dnešnímu datu to nejdůležitější 🙂
Před časem jsem do větru a na sociální sítě hodila informaci, že chci ukončit blog Matyldino povídání. Docela mne překvapilo, a to velmi mile, že mi tolik známých vymazání blogu vymlouvalo. Zkusila jsem tedy znovu psát (snad to půjde), ale pořád jsem váhala. Včera jsem dostala pro mne zásadní informaci. Na jaře 2024 mi Nakladatelství Pampeliškov vydá knížku Hanko, utíkej! …. V klasické papírové formě.
Moc dlouho jsem na toto čekala a tak se teď s vámi o tu mou radost dělím. Budete mít o knížku zájem?
A taky jsem dnes zaplatila poplatek za blog, takže Matylda bude v luftu strašit dál.

Jak jinak, jsem přece čarodějnice 🙂