Nemám ráda podzim.

Počasí je na prd a večer brzy tma. K tomu když si otevřu notebook či pustím televizi, tak na mne letí jedna jobovka za druhou. K válkám se vyjadřovat nebudu, děsí mne. Jak někdo může jen tak mučit a zabíjet ženy a děti?
U nás zase straší Feri, Cimický! Na těchto posledních dvou kauzách mne nepříjemně překvapilo, kolik lidí je schopno násilí na ženách omlouvat – nejvíc je to znát u kauzy Cimický. Jsou běžné hlášky jako – měly to hlásit dřív, měly utéct, zavinily si to samy, protože ….  Tito lidé vědí všechno líp – co měly ženy dělat, kdy a jak to měly dělat, co měly cítit a vůbec, vždyť se jim dokonce podle někerých názoru celkem nic nestalo. Hází vinu na oběti, nesnaží se pochopit jejich duševní stav, myšlení, chování.
Mám rovněž jednu velmi nepříjemnou zkušenost. Byla jsem tehdy ještě dítě, naivní a bez jakýchkoliv znalostí, o sexu u nás nemluvilo. Za mého dětství to bylo celkem obvyklé. Čest rodičům už tehdy osvíceným, kteří své děti poučili včas.
Já jsem tenkrát ještě nerozuměla, o co dotyčnému jde. Bylo mi jen velmi nepříjemné jeho chování a způsob, jakým se mne dotýkal. Nic se naštěstí nestalo, stihla jsem utéct včas a nijak to neovlivnilo můj další život. Tehdy jsem také nikomu neřekla, nedokázala jsem o tom mluvit, dokonce jsem se za to styděla. Byl to ale tak silně nepříjemné, že si tu intenzitu vlastních pocitů pamatuji dodnes. Píšu o tom jen proto, abych aspoň trochu přiblížila pochybovačům chování obětí, které obtěžování a znásilnění přiznají až o tolik let později. Každý jsme jiný, každý z nás zpracovává nepřijemné zážitky jinak. A pokud je agresor známá osobnost, vyhrožuje, má postavení autority a umí s lidmi manipulovat, je opravdu těžké se vzchopit a vzepřít se. Píšu to a zároveň smutně vím, že je to zbytečné. Kdo nechce věřit, stejně názor nezmění.
Takže se radši vrátím k podzimu.
S věkem se u mne čím dál tím víc projevuje medvědí nátura. Nejraději bych někam zalezla a spala až do jara. Protože medvěd nejsem,
nespím. Jenže se mi teď do ničeho moc nechce, a při pohledu z okna ani nic neláká, buď prší nebo je velký vítr. A když už je celkem slušně, musím k lékaři. Teď naposledy jsem byla na očním – konečně snad budu mít nové brýle, abych na vás všechny, lidičky, dobře viděla. A abych se nemusela sama před sebou stydět, když mi šikmý sluneční paprsek osvítí kuchyňskou linku, o které jsem byla přesvědčená, že jsem ji před chvílí vydrhla.
Včera jsem naštěstí nikam nemusela, svítilo slunce, vítr nefoukal, teplota vzduchu vyhovující.  Šla jsem tedy aspoň na zahradu. Zlikvidovala jsem zapomenuté šlahouny vysokých fazolí a vzpomněla jsem si na maliny. Před týdnem jsem jich ještě pár utrhla, jak to vypadá dnes? Zírala jsem. Ony ještě opravdu zrají! Samozřejmě to není takové, jako třeba ještě před měsícem, ale nasbírala jsem plnou kompotovou misku.
Ještě nikdy – a to už mi je docela dost – jsem nebyla v listopadu na malinách! Doma jsem pak uvařila pudink, s malinami chutnal výborně. Kdybyste někdo měl také chuť, přijďte na návštěvu. Uvařím vám ho také, jen ty maliny by byly ze zásob z mražáku.
A na cestu bych vám přibalila jeden rýmovník. Nepotřebujete někdo?  Mám dva, celé léto byly na zahradě a obrovsky se jim tam dařilo. Před zazimováním (na okně pokoje) jsem je oba ostříhala – a už zase fest obrůstají. Jednoho jsem se rozhodla zbavit, ale nechce se mi ho jen tak vyhodit do kompostu či položit k popelnicím. Pokud máte někdo zájem, je váš 🙂

P.S. Tak ten rýmovník je už zadaný.

 

 

 

 

 

Foto – já . Maliny jsou foceny opravdu čtvrtého listopadu tohoto roku.