Slon Ruda se bezstarostně prochází po pobřeží modrého moře. Je příjemně teplo. Písčitou pláž lemují vysoké palmy, na nich pokřikují pestrobarevní papoušci, mořské vlny tiše šplouchají.
Ruda je jen odrostlé slůně a moc rád si hraje. Pobíhá po mokrém písku, občas si trochu poskočí. Tlustýma nohama udělá do písku díry a zvědavě sleduje, jak do nich prosakuje mořská voda. Pobíhá, poskakuje, hraje si a moc si nevšímá, co se děje kolem něho. V tom náhle bum! Něco ho uhodilo do hlavy.
Ruda se zastavil. Zamával velkýma ušima, zvedl chobot a rozhlíží se kolem sebe. Nikoho nevidí, jen vedle něho na písku leží dva kokosové ořechy. Ruda opět sklonil chobot a do jedno strčil. Ořech se pohnul a po mírně svažité pláži se rozkutálel k vodě. To se slonímu klukovi líbilo. Chvíli se díval, jak se ořech pohupuje na mořských vlnách a pak popostrčil i ten druhý. Tentokrát ho Ruda nenechal dokutálet se až k vodě. Zachytil ho chobotem a nohou odkopl až k palmám. Od nich se ořech kutálel zpět. Ruda do něj zase kopl. To byla zábava! Slon vždy počkal, až se k němu ořech přikutálí. Pak do něj kopl, ořech znovu odlétl a…
Buch.
Zase dostal ránu do hlavy. A hned druhou! A vzápětí se někdo v koruně nejbližší palmy začal vřískavě smát.
Ruda jen zamrkal a zatřepal ušima. Pak zvedl chobot a hlučně zatroubil. Smích ztichl a mezi palmovými listy vykoukla hlava opičky Elvíry. Opičí holka se napřed rozhlédla, pak zamrkala a znovu se rozesmála. Chichotala se, až se za břicho popadala.
„Proč to děláš?“ zeptal Ruda. „Proč po mně házíš těmi ořechy? Uhodila jsi mne, bolí to!“
„Pche,“ odfrkla opice. „No a co. Ty toho naděláš, vždyť se ti toho zase tolik nestalo!“
Vyplázla na Rudu jazyk a utrhla další ořech. Ruda nečekal, až ho po něm hodí. Uskočil stranou, pak se rozběhl k palmě a zatřásl jí. Na hlavu a záda mu zabubnovaly další ořechy, které se mu tak nechtě podařilo sklepat. Elvíra zatím přeskočila na vedlejší palmu a tam se potlučenému Rudovi opět začala vysmívat. Potom skočila na druhou palmu, na třetí, pokaždé na Rudu vyplázla jazyk a strouhala mu prsty mrkvičku. Slon běhal od palmy k palmě, ale opici nestačil.
Nakonec Ruda zůstal stát. Chvíli se na Elvíru mlčky díval, pak se pomalu otočil a šel domů. Za ním se nesl Elvířin ječivý smích a její posměšky.
Uplynulo hodně dní, než se slon Ruda znovu vydal na na pláž. Procházel se a dával dobrý pozor, aby se nepřiblížil k háji kokosových palem. Moc ho mrzelo, jak se k němu opice Elvíra zachovala. Nechtěl se s ní potkat. Nohama zase dělal díry v mokrém písku a opět se mu velice líbilo, jak mořské vlny z jeho stop dělají jezírka. Šel chvilku jedním směrem, pak zase zpátky a při každém kroku si pěkně přidupl. To aby ta jezírka byla hlubší. Pak se náhle u jednoho z nich zastavil. Co se to v něm tak třepotá? Zamžoural malýma očkama a chvíli vodu v prohlubni zvědavě sledoval. Potom pomalu natáhl chobot. Zašmátral jím a vytáhl z vody malou rybku. Jedna přílivová vlna ji vhodila do jezírka, pak se odvalila a rybku tam nechala. Rybička se marně snažila dostat se zpět do moře. Mrsknutím se jí podařilo vyskočit jen na písek, jenže další vlna ji pak vždy spláchla zpět. Rudovi bylo rybky líto. Opatrně ji uchopil chobotem, kousek popošel a pustil ji zpět do moře. Trochu stranou, do místa, kde je pláž před vlnami chráněna malou skálou. To aby ji na rovném pobřeží vlny znovu neodnesly na břeh. Rybka sebou mrskla a byla pryč. Za to Ruda leknutím poposkočil. Zachraňoval rybičku a ani si nevšiml, že hned za skalkou už rostou palmy. Na nich sedí opice Elvíra. Ta hned využila momentu překvapení a hodila po Rudovi kokosovým ořechem. Svou trefu doprovodila jásavým výkřikem.
„Elvíro, nech toho!“ ozvalo se hlasité napomenutí. Velký papoušek Dominik opici sleduje z vedlejší palmy. Maračí se a rozzlobeně přešlapuje na místě. Elvíra se jen ušklíbla a natáhla ruku po dalším ořechu. Dominik nečekal. Vzlétl a silně do ořechu klovl. Kokos se utrhl a spadl dolů na pláž. Pak Dominik opět zamával křídly a usadil se Rudovi na záda.
„Bolí tě to?“ zeptal se ho soucitně.
„Ani ne,“ odpověděl slon. „Mám tvrdou kůži. Jen mne mrzí, že je Elvíra tak zlá. Že ji baví někomu ubližovat.“
Povídali si a opice si už nevšímali. Ta jen naštvaně prskla a šla zlobit někoho jiného.
Ruda a Dominik se skamarádili. Setkávali se na pláži skoro každý den. Hráli si se spadanými kokosy nebo Ruda plaval v moři a Dominik mu při tom seděl na hlavě mezi obrovskýma ušima. Při tom si povídali o všem možném. Elvíra zatím sama seděla na palmě a mračila se. Zlobila se na všechna zvířátka. S ní si nikdo hrát nechtěl.
Jednoho dne Ruda přišel na pláž a překvapilo ho, že tam papoušek Dominik nebyl. Sloní kluk chvilku čekal, pak na něj volal, hledal ho, ale Dominikse neozval. Nebyla tam ani opice Elvíra, ani jiní papoušci a nebo další ptáci. V palmovém háji a na pláži bylo nezvyklé ticho a klid.
„Asi se letěl proletět někam jinam,“ dumal slon na cestě domů. „Uvidíme se zítra.“
Jenže ani druhý den se Dominik neukázal. Rudovi bylo smutno. Ztratil se mu kamarád a on nevěděl, proč. Loudavě se vydal směrem k palmovému háji. Na jeho okraji se zastavil, zvedl chobot a hlasitě zatroubil. Pak zamával ušima a pozorně naslouchal. Ozve se mu Dominik? A je tu někde Elvíra? Jenže papoušek ani opice se neobjevili. Jen nějací malí barevní ptáčci poletovali kolem a tiše spolu štěbetali.
Ruda pomalu kráčel mezi palmami. Do jejich korun se občas opřel slabý vánek a vějířovité listy se mírně rozhoupaly. Na zemi místy ležely velké chlupaté kokosové ořechy.
Náhle se slon zarazil. Zvedl chobot a nastražil uši. Něco zaslechl.
Co to bylo? A odkud se to neslo? Opatrně nakračoval a tiše mířil za divnými zvuky. Blíž, a blíž …, a ještě blíž. Pomalým krokem přešel celý háj a tam zůstal překvapeně stát. Před ním na zemi leželo něco divného. Takové velké drátěné krabice.
Udivený slon udělal pár kroků vpřed.
Klece, vždyť to jsou velké klece! A v nich je zavřeno spousta zvířátek – papoušci, opičky, lenochodi. V jedné z těch klecí sedí i Dominik! Hlavu má schovanou pod křídlem, spí.
„Co se vám stalo?“ zeptal se vykulený Ruda. „Proč jste všichni tam uvnitř?“
„Chytili nás pytláci, zavřeli nás tady a večer nás chtějí odvést pryč, prodají nás. Prosím, zachraň nás!“ začala volat chycená zvířátka.
„Jak vás mám zachránit? Jak vás mám odtud dostat?“ svraštil čelo Ruda. Moc rád by všem pomohl, ale nevěděl jak. Papouška Dominika jeho hlas probudil. Vytáhl hlavu z pod křídla a zamrkal. Pak spatřil kamaráda slona a zaradoval se.
„Rudo, Rudo, otevři nám dvířka!“ zavolal. Ruda si začal klece prohlížet. Na jedné straně nic zvláštního neviděl. Na druhé také ne… aha, tady něco je! Našel západku a citlivým chobotem ji vytáhl. Dvířka se otevřela a Dominik byl svobodný. Ruda kráčel od jedné klece ke druhé, otvíral dvířka, opičky vyskakovaly, ptáci vyletovali, i jindy tak pomalí lenochodi se snažili dostat co nejrychleji z klecí ven. Všechna zvířata mu radostně děkují, že je osvobodil. Už zbývá jen jedna zavřená klec. Ruda natáhl chobot k západce – a zarazil se. Uprostřed klece schlíple sedí opice Elvíra. Slon zaváhal. Elvíra dělá jen neplechu. Hází po něm ořechy a ještě se mu posmívá. Zlobí i ostatní zvířátka, nikdo ji nemá rád. Ruda odtáhl chobot od klece a nerozhodně s ním chvíli pohupuje nízko nad zemí. Pak se ke kleci otočil záda. Po mýtině se rozlehl tichý vzlyk. To pláče Elvíra.  jak moc je jí teď líto, že byla tak rozpustilá.
„Rudo, promiň, promiň mi to, já už to nikdy neudělám. Prosím, pusť mne také ven!“
………………………………….
Slon Ruda dál chodí na pláž. Setkává se tam se všemi zvířaty, které vysvobodil z klecí. Opičkami, papoušky, často se přibatolí i pomalí lenochodi. Všichni dohromady si povídají, malí ptáci zpívají, prostě je tam teď hodně veselo. Jeho nejlepší přítel je ale stále papoušek Dominik. Slon si moc dobře pamatuje, že i když se kdysi ještě vůbec neznali, Dominik ho před zlobivou Elvírou bránil.
Jen opice Elvíra na pláž nechodí. Každý večer ale sedí na některé palmě a smutně to hemžení dole sleduje.  S ní se Ruda nezkamarádil.
I jí tenkrát nakonec dvířka klece otevřel, nechtěl, aby se trápila někde v zajetí. Elvíra se mu znovu omluvila a opravdu se polepšila. Jenže Ruda jí už nevěří.
Sloni mají velmi dobrou paměť. A tak si Ruda moc dobře pamatuje i to, jak ošklivě se k němu i ostatním zvířátkům dříve chovala.

…………………………………………………………………………………

Ilustrace: Anna Berková