Tak mám plný dvůr dřeva. Letos jsem změnila dodavatele, ten loňský mi přivezl objednanou fůru štípaných polínek samý suk, a šířku měla některá větší, než je rozměr dvířek mých krbových kamen.

Jau, to byly bolavé lokty a celé ruce, než jsem je upravila do použitelného stavu. Ještě že občas přišel na návštěvu syn, minule i s kamarády.

Zato to dnešní dříví, to je dřevíčko. Polínka skoro jedno jako druhé, na délku i na šířku. I pejskovi se líbí. Napřed u kupy zvedl nožičku a označil si ji.  A pak si k ní lehl a hlídá.

Odvozit a poukládat dříví do kůlničky, to musím zase já. Pustila jsem se do toho, v tempu pět až sedm koleček, pauza, a další kolo koleček. A při tom jsem přemýšlela, že si musím letos dříví objednat ještě jednou. Protože ta letošní zima byla studená a dlouhá, a já jsem spotřebovala skoro veškerou zásobu, i tu, se kterou jsem už počítala na zimu budoucí. A vzpomněla jsem si, jak jsem zadoufala před kamarádkou, aby mi to dříví vůbec do jara vydrželo.

“A co budeš dělat, když ti pochybí?” zeptala se ona dobrá duše.

“Pustím si plyn,” odpověděla jsem zadumaně. Až její zalapání po dechu mne přimělo zamyslet se nad vysloveným, a rozesmála jsem se.

“Tím myslím plynový kotel,” upřesnila jsem.

Ano, je to opravdu tak. Mám na výběr, čím budu topit. Zatím vyhrává topení dřevem – a ne jen proto, že je levnější. Zase to dá víc práce, ať samotné topení nebo úklid, protože se u toho víc práší. Ale mně se to líbí. Praskání ohně v krbácích, mihotavé světlo po stěnách. Vzpomínání v šeru pokoje, osvětleného jen malou lampičkou a světlem plamenů, někdy s hrnkem čaje, někdy u skleničky vína. Prostě romantika.

A taky mi jednou jedna paní povídala, “to je zajímavé, že teplo od ohně je teplejší, než z ústředního topení!”

Souhlasím 🙂