Je krásný den. Sluníčko teple září a na modré obloze někde vysoko zpívá skřivan.Mezi zelenými loukami vede úzká zaprášená pěšina. Místy  prachu vykukují  velké ploché kameny.
Po pěšině jde malý oslík Emilián. Je celý tmavě šedý, jen čumák má bílý a kolem očí bílé kroužky. Emilián o sobě ví, že je hezký, a je na to jaksepatří pyšný. Teď zrovna míří na návštěvu za kamarádem zajícem Maxem.  Oslík kráčí a kopýtky víří prachové obláčky. Občas si vesele poskočí z kamene na kámen.
Najednou zastavil a zahleděl se trochu do strany. Upoutal ho modrý květ vysokého bodláku na okraji cestičky. Natáhl k němu krk, nedbal, že mu na kameni sklouzlo kopýtko a mlsně se do bodláku pustil. Z modrého květu vylétla rozzlobená včela. Chvíli naštvaně bzučela Emiliánovi do ucha, ale ten si jí vůbec nevšiml. Byl pevně přesvědčený, že bodláky rostou a kvetou jen pro něj. Nikdy ho ani  nenapadlo, že by v květu mohla být včela, čmelák nebo nějaký brouček a  spokojeně žvýkal.
„Mňam, ten bodlák byl dobrý!”
Rozhlédl se po dalším, ale už tam žádný nebyl. Loudavě vydal na další cestu. Pak ho něco napadlo. Zastavil se, pohodil hlavou a zastříhal dlouhýma ušima.
„Pod Modrou skálou rostu taky bodláky, vím to.  Zajdu si tam na ně!“
Seběhl z pěšiny a přes louku zamířil ke skalám, tyčícím se na okraji hlubokého lesa.
„Emiliáne, Emiliáne,“ ozvalo se za ním volání. „Emiliáne, kam jdeš? Já tu na tebe čekám!“
Oslík se zastavil a otočil se. Kousek od něj na okraji pěšiny roste šípkový keř. Pod ním sedí zajíc Max a udiveně se za ním dívá.
„Jdu ke skalám,“ oznámil mu Emilián. „Rostou tam ty nejkrásnější a nejchutnější bodláky. Už se moc těším, jak si na nich pochutnám!“
Max přihopkal blíž.
„Včera jsme se přece domluvili, že spolu půjdeme na louku k rybníčku. Kvetena ní červený jetel, a ten je přece také moc dobrý,“ říká trochu vyčítavě.
„A ve skalách bydlí ten velký medvěd! Copak se ho vůbec nebojíš?“
„Mně medvěd nevadí!“ kasal se oslík. „Přeperu ho. Kopnu ho nebo mu uteču.“
“Emiliáne,“ kárá Max oslíka. „Copak jsi zapomněl, jak to vždycky dopadne, když si postavíš hlavu?“
Emilián si pohrdavě odfrkl. Pak pozvedl hlavu a zadíval se na modrou oblohu. Chtěl tak zajíci dát najevo, že ho jeho řeči absolutně nezajímají. Max ale tiše pokračoval dál.
„Chtěl sis utrhnout pampelišku za plotem. Nevěřils radám kočky Mícy, abys to nedělal, že je škvíra mezi laťkami úzká. A samozřejmě ti mezi nimi uvízla hlava. Co to jen dalo nám všem starostí a práce, než jsi ji odtud zase vytáhl. Beran Ota kvůli tomu musel vybourat pár latěk.Také jsi chtěl přeskočit potůček, i když tě varovala všechna zvířata ze dvora, že je potok rozvodněný. Neposlouchal jsi je a skončil’s v tůni. Kačer Libor ti tam plaval podat lano a kobylka Marka tě pak vytáhla. Při to tom v tůni žije velká štika, mohla kačera chytit a stánout pod vodu. Sám by se jí neubránil. Nebo jsi zapomněl jsi, jak tě bolelo břicho, protože jsi se přejedl třešní? Jak sis natloukl kopýtka, když chtěl přeskočit Alíkovu boudu a uklouzl jsi v blátě? Emiliáne, proč jsi tak tvrdohlavý? Proč pořád jen takhle riskuješ a chceš, aby bylo po tvém? Přiděláváš starosti sobě i nám ostatním!“
Emilián se urazil a odsekl.
„Nejsem tvrdohlavý, mám jenom smůlu!“
Pak se otočil a šlapal ke skalám.
„Emiliáne, Emiliáne, počkej přece!“ volal za ním Max. Ale oslík jen trucovitě pohodil hlavou a šel dál. Mračil se a nevrle přemýšlel.
„Budu si dělat, co se mně líbí. Nikomu po tom nic není! A nikdo se o mně nemusí starat. Poradil bych si pokaždé i bez nich!  A kačer mi lano nosit nemusel, určitě bych se z té vody dostal i sám!”
Už je u skal a začíná po uzounké kamenité stezce vystupovat do příkré stráně. Na chvilku se zastavil, rozhlédl se a zaradoval. Už je vidí, támhle kvetou krásné modré bodláky. Musí jen obejít ten velký kámen, co mu trčí v cestě, pak už vystoupá jen pár metrů a bude tam! A Emilián se opět dal do kroku.
Au! Zakopl o kamínek a ten se začal kutálet po stráni dolů. Strhává sebou další a další kamínky, až je z toho celá lavina. Emilián ji s úžasem pozoruje.
„Paráda,“ raduje se v duchu. „Kdyby poslouchal toho hloupého Maxe, nešel bych sem! A nikdy bych pak neviděl, jak se ty kamínky krásně kutálejí.“
Kamenná lavina rachotí, jak se sype ze stráně dolů. Oslík kope do dalších kamínků a nemůže se toho rachotu nabažit.
„Ještě tenhle a už půjdu,“ řekl si, kopl do posledního, otočil se zpět na cestičku … a leknutím strnul.
Před ním stojí velký medvěd Oskar. Ještě před chvílí klidně spal ve své jeskyni, když v tom ho probudil nějaký divný rámus. Vylezl, aby zjistil, co se to venku děje. Medvěd stojí na zadních nohách, pokyvuje hlavou a upřeně se na oslíka dívá. Pak se spustil na všechny čtyři a mlsně se olízl. Náhle udělal krok vpřed a oslík leknutím jen zahýkal. V mžiku se otočil a prchal zpět. Byl tak vyděšený, že si vůbec nevšiml, že medvěd za ním neběží. Místo toho stojí opět na zadních tlapách, tlamu má otevřenou od ucha k uchu a směje se. Dnes ráno byl Oskar v lese na lupu u lesních včel, dostal chuť na med. Včely se ale bránily, pořádně ho popíchaly. Oskar má teď pořádně oteklý a bolavý čumák a jednu tlapu, a moc mu to běhání nyní nejde. Ale úprk vyděšeného oslíka ho rozesmál. Jeho bručivý smích se teď rozléhá mezi skalami a ozvěna ho nese do všech stran. Emilián si proto myslí, že medvěd je stále kousek za ním. Prchá a nekouká na cestu. Vtom bum. Podklouzlo mu kopýtko a oslík upadl. Kutálí se ze svahu jako ty kamínky. Pořádně se při tom o jeden větší balvan uhodil do hlavy. Je omráčený, má černo před očima, v uších mu hučí. Až po chvilce slyší, jak na něho někdo volá.
„Emiliáne, Emiliáne!“
Oslík otevřel oči a postavil se na nohy. Vyděšeně se rozhlíží kolem sebe. Kde je medvěd? Ale nikde ho nevidí. Jen opodál stojí ustaraný zajíc Max.
„Emiliáne, slyšíš mne?“
„Kde je Oskar?“ ptal se vystrašený oslík.
„Neběžel za tebou,“ uklidňoval ho Max. „Ale pořádně sis natloukl. Co tě bolí? Neublížil sis moc?“
Pak se trošku pousmál a dodal.
„Ještě že máš tu hlavu tak tvrdou!“
„Maxi, já už nikdy nebudu tvrdohlavý,“ oklepal se s úlevou oslík. „Já už budu poslouchat, když mi někdo něco poradí nebo bude před něčím varovat. Maxi, uf, to jsem rád, že mne Oskar nedohnal!“
————————–

Už víte, proč se o někom říká, že je tvrdohlavý jako osel?

Ilustrace: Anna Berková