Tak se nám to ve světě zase hezky mele.
U slovíčka “hezky” jste jistě pochopili, jak je myšlené. Je to je částečně ironie, částečně zoufalství + obavy z dalšího vývoje a zárověň nechuť ke všem agresorům. Uvažovala jsem, jestli se zde nemám přidat a také začít vyjadřovat své názory. Ale pak jsem si řekla NE. Taky proč? Těch odborných i laických politologů je po celé republice a ve světě dost. Já už nic nového nevymyslím.
Svůj názor na všechno to dění samozřejmě mám, tak jako téměř každý z nás. Známí i příbuzní mé názory znají a občas o tom všem diskutujeme, a kupodivu se většinou docela shodneme. Ne úplně ve všem, samozřejmě. I my jsme individuality. Ale nehádáme se. Politika nám za rodinné rozbroje nestojí.
Takže jsem se po delším uvažování politiku a války i nadále z blogu vynechala. Toho zla je ve světě už moc. Raději se budu i nadále věnovat psaní pohádek a zážitků z běžného dne.
Třeba o tom,  co mi vyvedl teď naposledy skřítek Domácníček.
Budou Dušičky. V příštím týdnu mi návštěva hrobu rodičů bohužel nevyjde, tak jsem se s Jindrou domluvili, že na hřbitov zajdeme už tento týden v pátek (včera). Ve čtvrtek večer si jdu připravit věci. Kde je svíčka? Takovou krásnou jsem koupila a vím, kam jsem ji uložila.
Svíčka tam ale není. Zavolala jsem k tomu i Jindru. Hledali jsme společně, svíčka zmizela. Do prkýnka, skřítek jeden zlobivý. Na co ten pacholek potřebuje svíčku? Ještě někde založí požár, když si večer čte. A to vím, že knížky čte. Ještě ten den jsem totiž začala postrádat jednu knížku z knihovny. Titul i autorku si pamatuji, ale teď nikde není. Ani jsem ji nestačila přečíst – a ten dareba mi ji někam zašantročil.
Nemyslete si, že mám doma takový binec, to ne. Uklízím a vždycky se snažím ukládat věci na své místo. Ale ten rarach prostě zlobí. Já jsem v tom naprosto nevinně. Asi mu teď začnu nechávat v noci rozsvíceno, to aby něco nepodpálil. Komplikace by nastala, by nešla elektrika. Jako třeba před týdnem v pátek. Byl silný vichr a nám nešla elektrika celé odpoledne až do noci, a na druhý den pak zase celé dopoledne, prý někde poblíž ten vítr vyvrátil sloup. Že by to pro něj byl důvod, proč tu svíčku schoval? On se po tmě bojí?
Skřítku, skřítečku, neboj se! Vrať mi tu svíčku!  Na stole ležela baterka, nemusel’s být po tmě!
Nám ten vítr také něco zničil. Obrátil na bok fóliovník. Byl postavený v chráněném koutě, bez pohromy přežil veškeré letní běsnění a teď na podzim padl. Vypadá to ale hůř, než ve skutečnosti je. Jsou jen vylámané křehké plastové spojky kovových tyčí (kdo měl proboha ten “chytrý” nápad, dávat do zahradních konstrukcí tak křehký materiál?), samotné tyče i krycí fólie jsou v pořádku. Sklidila jsem už předtím, co se dalo. Zelená rajčata jsou v “dozrávárně” na okně studeného pokoje, a když začnou chytat barvu, stěhuji je do tepla na okno do pokoje. Pořád ještě konzumujeme tedy rajčata naše.
Pochlubím se zde i svými zazimovanými ibišky. Pořád kvetou, tak jsou v pokoji u okna. Po odkvětu je ostříhám a půjdou také na studenou chodbu.  Na poslední fotce mám ibišek s plným červeným květem, odrůda nazvaná Seitlová. Ten už zazimovaný je, ale za to má krásný výhled z chodby na dvůr.

 

 

 

Ještě bych sem dopsala, že se nám do domu pořád cpe nějaká kudlanka. Zcela určitě to není pořád ta samá, protože některé snědla kočka. Tahle poslední se objevila u zadního vchodu druhý den po tom velkém vichru.