Vojtovo dobrodružství

Vojtovo dobrodružství

Bylo krátce po poledni. Po úzké silničce běželi dva kluci. Občas si kopli do kamínku, pak jeden z nich sebral v běhu ze země klacík a odhodil ho do křoví.
Dobrý den,“ pozdravili hlasitě hlouček debatujících mužů.
“Nazdar, Vojto, Jonďo!“ zaznělo z hloučku. „Jdete na hřiště? Hrát zase florbal?“
“Ne, dneska ne!“
Kluci se zase rozběhli. Muži šli pomaleji obráceným směrem a v chůzi pokračovali v hovoru.
“Ano, hajný to říkal. Že tam jsou asi vlci nebo snad liška. Prý mu něco mu plaší srnce v revíru a chodí na slepice.“
“Nebo je to jen nějaký tulák. Včera jsem šel na houby, odložil jsem na chvilku košík a ztratila se mi z něho svačina…“
Silnička osiřela. Chvíli bylo ticho. Náhle se větve křoví zachvěly.Zapraskala suchá větvička a zpod keřů se vyplížilo šedé zvíře. Posadilo se a rozhlédlo. Pak začalo očichávat silnici. Zachytilo stopu a rozběhlo se. Za chlapci, přímo k lesu.

………………………………

Jonďa s Vojtou už zatím pobíhali po lese.
“Nejlepší bude, když si ten bunkr postavíme pod nějakým stromem,“ dumal Vojta.
“Hm,“ souhlasil Jonďa. „Pod nějakým smrkem, co má větve až dolů!“
Kluci pobíhali po lese, vybírali a zavrhovali stromy. Pak náhle oba najednou vykřikli a ukázali jedním směrem.
Statný smrk stál kousek od ostatních stromů na kraji malého palouku. Husté větve mu dole dosahovaly až k vysoké trávě. Kluci se rozběhli a zastavili těsně u něho.
“Ten je bezva!“ byl nadšený Vojta. První rozhrnul větve a už je uvnitř. Jonďa ho okamžitě následoval. Ocitli se v malé komůrce. Pichlavé větve tvoří strop i stěny, podlaha je vystlána vysokou vrstvou suchého jehličí.
“Našli jsme hotový bunkr,“ radoval se Vojta.
“Jo,“ přikývl Jonďa. „Tady nás nikdo nenajde. Budeme si sem chodit hrát.“
“Třeba na indiány,“ souhlasil kamarád. „Uděláme si luk a budeme střílet do terče. A nikomu o bunkru neřekneme. Bude to tajné! Ale dnes už pojďme domů. Mám hlad!“

………………………

Druhý den Vojta s Jonďou opět vyrazili do lesa. Tentokrát se na to pořádně připravili. Napřed si zařídili svůj vysněný a tajný bunkr. Z chvojí a suchého listí si vyrobili nouzové posezení.
“Já mám svačinu,“ těšil se Vojta. „Uděláme si stůl, budeme si na něj dávat zásoby!“
„Jak chceš dělat stůl?“ zakroutil Jonďa nad jeho nápadem hlavou.
„No z prken, nebo z nějaké klády třeba …“
„Z prken, jo?“ zasmál se Jonďa. „A kde je tady v lese vezmeš? A kládu budeš pižlat tím svým nožíkem?“
„Tak něco vymysli sám,“ dopálil se Vojta. Otočil se k němu zády a z batůžku si vytáhl zabalený chleba. Rozbalil ho, usadil se na kupu chvojí a pozdvihl ruku k ústům. V tom se venku těsně za stěnou z větví ozval nějaký šramot. Vojta se podíval na Jonďu, Jonďa na Vojtu.
„Někdo tam je!“ ukazovali si kluci navzájem očima. Ani se nepohnuli, jen napjatě poslouchali. Zapraskala větvička. Pak druhá. Znovu něco zašramotilo … a vše utichlo.
„Co to bylo?“ vydechl tichounce Vojta.
„Já nevím! Tys někomu říkal, že sem jdeme?“ ptal se šeptem Jonďa.
„Nikomu jsem nic neříkal,“ okamžitě se rovněž šeptem uraženě bránil Vojta. „Jenom jestli´s ty něco neprozradil!“
„Já se jenom ptal,“ odpověděl kamarád. „Taky jsem nikomu nic neříkal.“
Kluci chvíli mlčeli. Pak se váhavě ozval Vojta.
„Asi to byla jenom myš, nebo možná zajíc!“
„Asi,“ souhlasil Jonďa. „Pojď, jdeme se podívat!“
Větve smrku se rozhrnuly a mezi nimi se objevily dvě rozcuchané hlavy. Kluci opatrně očima pátrali po okolí.
Nikde nic. V korunách dubů a smrků dál klidně zpívali ptáci a někde blízko se ozýval pravidelný tlukot datla.
„Hele, támhle je, koukej!“ Jonďa se náhle nahlas rozesmál. „Podívej, to byl on!“
Na druhé straně paloučku panáčkoval zajíc. A když se Jonďa zasmál, poskočil se a úprkem zmizel v lesa.
„Prásk! Prásk!“ Vojta natáhl ruku a dělal, že střílí.
„Vedle,“ vykřikl Jonďa. „Prásk, to já ho teď zastřelil!“
„Já to byl, ty jsi pálil vedle!“
Kluci se smáli, honili, až se nakonec udýchaně zastavili znovu před svým bunkrem.
„Jdu pro ten chleba,“ rozhodl se Vojta. „Rozdělím se s tebou, dám ti polovinu!“
Vlezl pod strom, ale hned byl zase venku.
„Kde je ten chleba? Tys mi ho schoval?“
„Jsi hloupý nebo co? Jak jsem ti ho mohl schovat, když jsem byl pořád s tebou?“ urazil se Jonďa.
„Mohl´s,“ nechtěl ustoupit Vojta. „Protože ten chleba tady není!“
Náhle jim přímo nad hlavami zavřeštěla sojka.
„Vaúú, vaúú,“ vzápětí se lesem rozlehlo zavytí. Kluci se lekli. Oba najednou si vzpomněli na tajuplný šramot.
„Já už jdu domů,“ rozhodl se Vojta a rozběhl se. Jonďa okamžitě za ním.

……………………

„Vojto, už jsi vynesl ty odpadky na kompost?“ zeptala se maminka.
„Já na to zapomněl,“ zvedl Vojta hlavu od stavebnice a podíval se do okna. Venku se už stmívalo. „Udělám to až zítra, ano?“
„Ne, Vojto, běž hned. Připomínala jsem ti to už před hodinou,“ otočila se k němu maminka.
„Mamí,“ zaškemral kluk, „teď ne! Už je tam tma!“
„Jenom běž,“ byla maminka neústupná. „Kyblík je už plný a do rána by nám tu nevoněl! Můžeš si vzít baterku.“
Vojta neochotně vstal a popadl kbelík plný odřezků zeleniny a jablečných slupek. Pomalu se vyloudal ze dveří. Na prahu se zastavil.
Byl sice už večer, ale velká tma nebyla. Nebe bylo plné hvězd a nad obrysem lesa zrovna vycházel kulatý měsíc. Vojta rozsvítil baterku, ale pak ji zase zhasl. Při jasném měsíčním světle viděl lépe. Zamířil za dům k hromadě kompostu. Vysypal odpadky a obrátil se zpět k domu. Ale než se stačil rozběhnout, škubl sebou úlekem. Něco se mu otřelo o nohu.
„Džesi, Džesinko, to jsi ty?“ sklonil se Vojta a pohladil malou mourovanou kočičku.
Džesinka spokojeně zavrněla a znovu se mu o nohy otřela. Pohyb nedokončila. Náhle ztuhla a upřeně se zahleděla do tmy. V příšeří se něco pohnulo. Zapraskaly větvičky a několik metrů od kluka vyšlo do měsíčního světla zvíře. Velké, šedé, se svítícíma očima.
„Vlk,“ vzpomněl si Vojta, co si povídali chlapi na silnici. „To je vlk!“ a náhle se nemohl ani hnout.
Zvíře se chvíli rovněž ani nepohnulo. Pak udělalo pár váhavých krůčků vpřed. Džesinka u Vojtových nohou nahrbila hřbet

ilustrační obrázek

a zaprskala.
Vlk zůstal stát.
Vojta se pomalu, opatrně shýbl a vzal kočičku do náruče. Vlk na něj stále bez pohybu upřeně zíral.
Kluk udělal dva krůčky zpět. Vlk nic.
Vojta opět ustoupil o krok dozadu. Vlk pozvedl hlavu … a zaštěkal.
Džesinka se vytrhla z klučičí náruče a utekla do tmy.
„To není vlk,“ uvědomil si kluk s úžasem. „To je pes!“
Zhluboka se nadechl a teprve teď našel hlas.

…………………………………………

„Šel za mnou až ke dveřím,“ vyprávěl druhý den Vojta kamarádovi. „Tam jsem mu řekl „sedni“ – a on si opravdu sedl a čekal. Měl moc velký hlad, tak mu maminka dala nažrat. A táta pak někam telefonoval. Nakonec si ještě v noci pro něj přijeli nějací lidi. Prý jim ho ukradli ze zahrady. Toho zloděje pak našli, jenže pes mu zatím utekl. No, a oni ti lidi mají prý také kluka jako jsem já, proto šel ke mně. Táta říkal, že hledal pomoc. A tu svačinu mi sežral asi také on!“
„Ty ses vůbec nebál?“
Jonďa měl oči navrch hlavy. Vojta mlčel.
„Bál,“ přiznal po chvilce. Pak zvedl hrdě bradu. „Ale jenom než zaštěkal!“

ilustrační obrázek

……………………………………
Z hřiště nedaleko parkoviště se ozýval křik. Táta, děda, maminka a Vojta hrají florbal.
„Přihrej, dej to sem, mám to, …. střílej…!“
„Gól,“ vykřikla babička a zamávala rukama. Džesinka sedící opodál se lekla a zmizela. Nikdo si toho nevšiml, hrálo se dál.
„Vyhráli jsme, dědo“ radoval se Vojta po zápase a mával hokejkou ve vzduchu. „Dal jsem tři góly!“
„Já ti na ně dobře nahrál,“ zasmál se děda. „Lítáš tu jak čamrda, už to s tebou neuběhám!“
Pak se usmál a plácl vnuka po rameni. “Jsi prostě dobrý, Vojto!“
Opodál na parkovišti stálo černé auto. Teď se u něj otevřely dveře – a z nich vystartoval velký šedý pes.
„Gasi, vrať se, Gasi, ke mně,“ ozvalo se volání a pak následoval výbuch smíchu. Smáli se i děda s babičkou a maminka s tátou. Protože pes Gas zamířil přímo k Vojtovi. Způsobně si před něj sedl a podal mu packu.
„Přišel ti poděkovat,“ smáli se muž a malý kluk, kteří také vystoupili z auta. „A my také. Jsi statečný kluk, Vojto.“
Vojta zavrtěl hlavou a začervenal se.
„Nejsem statečný, já se ho napřed strašně bál!“
„Hrdina přece není ten, kdo se nebojí, Vojto. Ale ten, kdo se se strachem umí poprat. A ty jsi to dokázal.“
„Haf,“ štěkl Gas souhlasně.
A tak se zase všichni rozesmáli.

 

 

2 thoughts on “Vojtovo dobrodružství

  1. Tak toto je počteníčko opravdu hodně napínavé, sama jsem čekala, že kluci opravdu měli tu čest vidět vlka v reálu. Já sama bych se bála, kdybych věděla že jsem v místech kde se pohybují vlci.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *