Život se psem a kočkou aneb Tak se na mne nezlob!

Život se psem a kočkou aneb Tak se na mne nezlob!

“V novém domečku budete mít každý svůj pokojíček a zvířátko,” slíbili jsme dětem jako satisfakci za určitá omezení při stavbě domu. Trochu nám pak dalo práci, než jsme jim vymluvili žirafu a slona, až po návštěvě zoo se děti smířily s pejskem a kočičkou.
Pak po dlouhých měsících jejich netrpělivého očekání a naší tvrdě pokoušené trpělivosti (kdy už to bude?) jsme konečně do novostavby přivezli napřed kotě Pavlínku a o něco později štěně boxera, Aránka. V následujících dnech nás sousedé potkávali na rodinných vycházkách. Jako první běželo štěně. Strkalo nos do všech škvír, zakopávalo o vodítko i vlastní nohy a nadšeně štěkalo (už mu to skoro šlo) na všechno kolem. Za ním utíkal malý kluk, pak jsem šla důstojně já a vedle mne poskakovala dcera, která se neustále ohlížela. To proto, že jako poslední ťapalo kotě. Odmítalo zůstat samo doma, a tak nám při procházkách hlídalo záda.
Dcera s Pavlínkou neměla téměř žádné starosti, jen jí dát jí do misky žrádlo a pořádně se s ní pomazlit. Za několik měsíců z kotěte vyrostla moc hezká a milá mourovaná kočička. Pak jednou doběhla domů dcera s pláčem.
“Maminko, maminko,” vzlykala, “pojď honem ven, oni jí ubližujou, Pavlínka strašně křičí. Já jsem je chtěla zahnat, a nejde mi to!”
Rozrazila jsem dveře a vyběhla na ulici, abych rozehnala ty kluky uličníky, co se vyžívají v trápení koček. Stačil mi ale jen jeden pohled a vedla jsem uplakanou dcerku zpět. Doma jsem si ji posadila na klín – a dala první cílené ponaučení o sexuálním životě.
“Neplač, holčičko moje, to se nic neděje. Pavlínka je už dospělá kočička, ona se s těmi kocoury nepere. To se jen mají rádi, tvoje kočička bude mít koťátka!”
Uf, naštěstí to dceři stačilo a nevyžadovala další podrobnosti. V určeném čase pak kočka povila tři koťata, která jsme zavčasu rozdali a bylo po starostech. Pavlínka s námi pak žila ještě několik let, poctivě nám nosila myši a skládala je přede dveře na práh. Vždy jsem ji pochválila, počkala, až se spokojeným zavrněním zamíří opět na nějaké své toulky, a pak myši vyhodila do popelnice. Jednou se ze svých toulek domů už nevrátila.
Syn se psovi věnoval víc. Naučil ho chodit na vodítku, základní povely – sedni, lehni, zůstaň – a chápat rozdíly mezi “nesmíš” a “necháš to!”.
Zažívali jsme s Aránkem různé úsměvné příhody. Třeba jako tenkrát, když jsme šli na procházku kolem lesa. Pes byl na volno, už uměl poslechnout příkaz, a tak si svobodně něco ňuchal v křoví podél příkopu. Najednou strnul na místě, oči namířené k zemi. A pak hop, vyskočil do výšky, pohled stále upřený dolů. A znovu, a do třetice. Šla jsem se podívat, co to tam má – a strašlivě se rozesmála. To psisko poprvé uvidělo žábu. Žabka se ho lekla a chtěla mu utéct. Udělala obrovský skok, pes ji chtěl sledovat a tak skočil také. Jenže zatím co žabka skákala do dálky, pes do výšky. A vzdálenost mezi nimi byla pořád stejná.
Nebo jednou přišly zase děti domů a smíchy mi téměř nemohly vypovědět, co se stalo. Na louce stál čáp a pes si ho okamžitě běžel prohlédnout. Čáp si ho ale k tělu připustil je na určitou vzdálenot. Pak roztáhl křídla a zvědavému štěněti prostě uletěl. Aránek se prý leknutím posadil na zadeček, tlamičku úžasem dokořán a nechápavě pozoroval oblohu, kam mu to zajímavé stvoření zmizelo.
Jindy jsme se s dětmi škádlily. Jsem hodně lechtivá a ti moji pacholci toho velice rádi zneužívali. Prostě mne povalili na gauč, já vřískala – pes slyšel křik a okamžitě přiběhl na pomoc. Rozhlédl se, kdo vyhrává, a vrhl se do vřavy. Jenže nepomáhal mně, on se  přidal k dětem! Už vás někdy jemně okusoval pes na patách a vy jste se nemohli bránit? A to jsou boxeři rasa psů, která brání svou rodinu!
No ano, že je ochranář, to nám také dokázal. Poprvé to bylo, když jsme stáli před domem, chtěli jsme jít se psem na procházku, a dcera byla velmi drzá. Na všechno měla odpověď, odsekávala, začala vyčítat……, prostě jsem se neudržela. Ruka mi vylítla … a v ten moment jsem měla co dělat, abych se udržela na nohou. Při tom výchovném rozčilení jsem úplně zapomněla na psa. Za to on na mne ne. Jak jsem se tak rozpřáhla, vyskočil a vrazil do mne tlapkami, prostě mne od holky odstrčil. Dcera i syn se rozesmáli okamžitě, já až když jsem popadla dech. Protože Aran věděl, že udělal něco, co nesmí. Že na mne vlastně zaútočil. Ihned po činu proto sebou plácl na záda, mával tlapkami a prosebně kňučel, ať se na něho nezlobím. Vy byste se zlobili? Já jsem to nedokázala. A navíc svým počinem zbavil tu drzou osůbku rozmrzelosti a ona byla přístupná mým argumentům.
A další vzpomínky – jak dceři kradl gumičky z culíků, jak sbíral maliny na zahradě, jak mazaně nám utíkal z výběhu a pak se marně snažil dostal dovnitř, abychom nic nepoznali. A jak byl někdy urážlivý a jak dlouho mu trvalo, než nám odpustil domnělé příkoří. Jak mi chodil občas sám naproti k autobusu, kterým jsem jezdila z práce. Jednou jsem se v práci zdržela a autobus nestihla. Pes chvíli čekal před předními dveřmi, a když jsem nevystupovala, šel to prozkoumat. Vysočil po schůdkách a proběhl uličkou mezi sedadly. Řidič ho nezpozoroval. Zavřel dveře a už chtěl odjet, když cestující začali volat, že je tam s nimi nějaký pes. Řidič tedy zastavil, zadní dveře zasyčely a Aran jimi v poklidu vystoupil. Dozvěděli jsme s to až časem od jednoho z cestujících. Manžel, který toho dne venčil, si Aranova chvilkového zmizení vůbec nevšiml.
Nebo s tím nesmíš a necháš to. Aran věděl, že “nesmíš” je rozkaz a přes něj vlak nejede. Většinou také bez reptání okamžitě poslechl. Za to “necháš to!” je výzva ke hře. Nejkouzelnější byla jeho reakce, když se mi jednou vysypaly koláče z plechu na zem. Dcera tenkrát někam jela a poprosila mne, abych jí upekla jeden druh koláčů. Měla jsem zpoždění, hodina odjezdu se blížila a já ve spěchu vytáhla horký plech z trouby. Jenže jsem ho špatně popadla a spálila se. Plech se mi smekl a dva koláče spadly na podlahu. Syn je chtěl zachraňovat, ale zadržela jsem ho slovy, že jich bude dost, a až prochladnou ty na zemi, dáme je Aranovi. Jak jsem řekla, tak jsme udělali. Dcera spokojeně odjela na svůj výlet a my zavolali psa. Přiběhl do kuchyně s velkou radostí. Pak spatřil, že je na zemi prostřeno, natáhl krk a začal kroužit.
“Nevěří svému štěstí,” poznamenala jsem, když kolem koláčů udělal třetí kolečko bez toho, že by si k nim jen čuchnul. Protože normálně jsme ho koláči opravdu nekrmili.
“Necháš to!” bafnul na něj syn. Pes se v mžiku vrhl se k buchtám. Nestačili jsme ani pořádně rozesmát a na podlaze bylo uklizeno.
A jak mi pomáhal přesazovat karafiáty, to vám ještě musím popsat. Na místě, kde byl u nového domu záhon s květinami, se manžel rozhodl postavit skleník. Souhlasila jsem a jala se karafiáty vyrývat zahradnickou lopatkou. Vedle mne seděl Aran. Vzala jsem si ho tam s sebou, aby mu nebylo ve výběhu smutno. Pes mne uvážlivě pozoroval. Náhle přiskočil, chytil keříček do tlamy, škubl, otřepal, odhodil a šel na další. Po druhém jsem ho už stihla zachytit. Pochválila jsem ho a uvázala kousek dál. Pak jsem se vrátila ke své lopatce a…. přišla kočka Pavlínka a usadila se mi za krkem. Ten den musely karafiáty počkat. My tři jsme šli na procházku.
Pak jednou, když bylo Aránkovi osm roků, mi syn volal do práce. Jako každý den ho šel před odchodem do školy vyvenčit a našel ho ležet ve výběhu před boudou, už se nehýbal. Prý asi infarkt.
Mám moc krásné vzpomínky na Pavlínku, Arana a všechny jejich následníky. Věřím, že všichni teď žijí šťastně a spokojeně ve svém psím a kočičím nebi a hrají si spolu navzájem. Za tu radost, jakou nám zde na zemi dělali, si to rozhodně zaslouží.

foto: Anna Berková

2 thoughts on “Život se psem a kočkou aneb Tak se na mne nezlob!

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *