Sním pocit známý 24. 12. 2019 Točil se svět a já se líbat chtěla, tajemství lásky lákalo víc než dost, už tolik let a já jsem nezmoudřela, vždyť ostré vrásky nejsou vždy zkušenost. Překotně žít a toužit po souboji, vysmát se lásce, ať není vidět pláč, odmítnout klid, ať myšlenky se rojí, to jde jen krátce a já už nejsem hráč. Otvírám mříž a vítám nová rána, na duši šrámy a stopy dávných chyb, jsem stáří blíž, a i když…
Tak haló, haló, na můj naštvaný mail z včerejšího večera se mi eshop ozval. Omluvili se a nabídli stavebnici novou, druhou si odvezou. A zase zádrhel, tentokrát z mé strany. Já si tady už několikrát stěžovala, že mne zlobí stahování fotek sem do počítače. Pokaždé musím někoho obtěžovat s prosbou o pomoc. Když jsem se o to pokoušela naposledy někdy před třemi týdny, fotky jsem stáhla, počítač je uložil – a odmítl mi ukázat kam. Volala jsem tedy SOS synovi….
Jsem naštvaná. Dopálená. Zklamaná. Objednala jsem si v jednom internetovém obchodě stavebnice pro vnuky. Kluci jsou stejně staří, dostanou ji oba v jeden čas, takže jsem chtěla koupit dvě stejné. Když jsem si do toho obchodu zavolala, měla jsem radost, jak sympatická paní mi to zvedla. Protože, co si budeme povídat, zatím jsem toho přes internet moc nekoupila, a tak jsem měla trochu obavu, abych něco nepopletla. Takže já jí oznámila, jakou stavebnici potřebuji ( Merkur 015 – Raketoplán), domluvily…
Tak mám doma první první vánoční návštěvu. Ještě k tomu nezvanou. Ráno drze vkráčela hlavními dveřmi a nechce odejít. A to jsem jen pro ni nachystala občerstvení a navíc zabezpečila dveře, abych jí zabránila vstupu do pokoje. Prostě a zkrátka, ráno si jdu pro poštu. Odemknu, otevřu dveře …. a na prahu stojí tlustá myš. Než jsem se vzpamatovala, měla jsem ji v předsíni. Zabydlela se okamžitě za předsíňovou stěnou. Ta je napevno přišroubovaná ke zdi, takže ji nemůžu odtáhnout…
Je šedivé ráno, do Vánoc pár dní. Za dveřmi do prádelny poštěkává pes, slyším tam i mňoukat kočku Bětku. Nelíbí se jim, že nyní chodím málo na zahradu. Chybí jim větší kontakt, mazlení, drbání v kožíšku, i hubování, když se mi Ferda plete pod nohama či si Bětka domů donese živou myš. Dnes jsem za nimi podívat už byla. Dostali do misek dobrotku z konzervy a samozřejmě i pohlazení. A už tam pofňukávají zase. Ferda to má dobré. Občas ho…
Černé BMW zpomalilo a pak zabočilo z hlavní cesty na vedlejší. Pokračovalo dál po úzké silnici z jedné strany lemované vysokými lípami. Silnice nesla značení slepá a končila široce rozevřenou kovovou bránou. Marie se dívala z okna a mlčky sledovala okolí. “Už jsme tady, mami,” ozvalo se od volantu. Marie neodpověděla, stále zatvrzele mlčela. Petr nepatrně povzdychl, vytočil bravurní kolečko a zastavil přímo před hlavním vchodem velké budovy. Pak vystoupil, zabouchl za sebou přední dveře a otevřel ty zadní. Podíval…
Senioři hýbou republikou. Ať jsou za volantem, za nákupním vozíkem v Kauflandu, kupují si jízdenku do vlaku či bezmocně leží na lůžku v Domově důchodců. Ano, přesně na tohle teď narážím – kauza Slunečnice. Neprofesionální, hrubé a urážlivé chování některých osob z personálu ke klientům a pro mne nepochopitelné reakce jejich nadřízených i zřizovatele Domova. Jak může někdo omlouvat tak ponižující chování a pokládat je téměř za normální a přirozené? Zdůvodňovat je špatným vzděláním a nízkými platy? Zavírat nad…
Autor: Zuzana Pivcová Tolik jsem chtěla přivolat tě z dáli, noc potemněla, touhy se mi smály, dny ve svém čase hledaly tvou schránku a láska, zdá se, měla na kahánku. Tolik jsem chtěla to, co všichni chtějí, když rozechvělá šla jsem za naději, hladila květy při procházkách sadem, zkoušela lety, co nekončí pádem. Co bylo, není, změnilo se zcela, a dávné chtění už jsem poztrácela, čas má svou notu, touhy trochu zvadly a pro jistotu chodím při zábradlí.
Poslední ráno jsme vstávaly do sluníčka. Chatka už byla krásně vyhřátá, kamna hučely a vůbec nebylo znát, že jsme s nimi měly včera večer trochu problémy. Píšu my, protože s kamny bylo všechno v pořádku. To chvilku po té, co jsme se poněkud mokré vrátily z města, za námi přišel pan domácí. Dosypal peletky do zásobníku, a po domluvě s námi kamna trochu stáhl, bylo nám moc horko. A ony pak netopily, a netopily… Měly jsme mokré bundy a boty,…
Ráno jsme vstávaly poměrně brzy a docela čilé. Totiž Anička, já se napřed musela nadopovat černou kávou. Pak už to i se mnou šlo. Předpověď nám hlásila celodenní déšť, naštěstí se počasí předpovědi nedrželo. Obloha sice byla zatažená, ale nepršelo. Takže po snídani jsme sbalily batůžky, Anička popadla preventivně deštník (je známo, že když máte deštník, neprší) a já zase kousek chleba. Koupila jsem na chatu čerstvý bochník, ale doma mi zbývala taková patka, tak přece ji nevyhodím. Vzala jsem…
Cesta od brány k rozcestí byla nyní o hodně kratší, než když jsme šly teprve na chatu. Samozřejmě, neměly jsme už těžké tašky a batohy. Kolem propasti je vyhlášena přírodní rezervace a podél pěšiny byly po každých pár metrech informační tabule s místními zajímavostmi. Co tu roste, co tu žije a podobně. Šlapaly jsme barevným lesem, koukaly po okolí a těšily se z něho. Pěšina stoupá do kopečka a místy je lemována dřevěným plůtkem. My jeho funkčnost ocenily až…
Jak jsem už dříve psala, kamarádka Anička vyhrála v soutěži dvoudenní romantický pobyt na chatě v Hranicích na Moravě. Nyní konečně přišel den, kdy jsme se na chatu vydaly. Cesta byla bezproblémová. Setkaly jsme se ve vlaku na určené stanici, jeden přestup – a jsme v Hranicích na nádraží. Zbývá poslední úsek naší trasy. Z nádraží na chatu jsme se rozhodly dojet taxíkem. Protože Anička zařizovala vše kolem pobytu včetně nalezení možných výletních cílů, já se rozhodla zajistit aspoň to…
Včera jsem byla na kurzu vaření. Fakt, já stará bába a šla jsem na kurz vaření. Nebo že bych ještě nebyla tak stará? Že bych se i já mohla ještě učit něčemu novému? No prostě a zkrátka, přihlásila jsem se a zúčastnila. Abych vám tu nemusela dlouze vysvětlovat, o co šlo, zkopírovala jsem sem pozvánku. Kurz o vaření se konal už po třetí. Ten první jsem nějak nezachytla, druhý byl o tofu a robi mase. To tedy není zrovna moje…
Počasí tu v zemi české, vyvolává paniku, jednou chodíš nabalený, vzápětí zas ve triku. S tím se musí něco dělat holky naše drahý, proto Vanda vymyslela, navštívíme Afriku… Zrušíme svá konta v bance, chudí jak kostelní myš, zavolala Bertíkové, honem Evko holkám piš. Hoď tu zprávu na Íčko, ať to všichni vidí, musíme dát dohromady dobrou partu lidí. Jako bleskem zpráva letí, myšlenka ta spanilá, jak se dalo očekávat, na Íčku se chytila. Honem očkování nutné, dokoupit si výbavu, hlavně…
Už jsem sem delší dobu nic nenapsala. Měla jsem moc práce. Kromě jiného (co jiného vám neprozradím, ať to nezakřiknu) jsem ryla záhony, hrabala listí, sázela česnek …, no, kdo má dům a zahradu si to dovede představit. A kdo nemá, toho to asi zajímat nebude. Takže znovu. Na Íčku na Chatu v Otázce dne padl dotaz, zda už plánujeme, kam vyrazíme příští rok. No, a moje jedna kamarádka, dušička dobrá, okamžitě práskla, že my dvě plánujeme cestu na Nový…
Chodily jsme se sestrou po lese, na zádech batohy, v ruce košík, v tom mém leží nožík a dva hříbky. Košík a deklarovaný úmysl jít na hřiby byly víceméně jen zástěrkou pro výlet do lesa, pro naši touhu užít si poslední krásné a teplé dny letošního roku. V lese se střídaly smrčiny se shluky vysokých dubů, pod nohama nám praskalo jehličí a šustilo barevné listí. Ptáci nebrali ohled na datum v kalendáři a vyzpěvovali do světa svou dobrou náladu. Už…
Slza je krůpěj osamělá a smíchu méně, než jsem chtěla, sevřená ústa lásku znají, slova mi na rtech usychají. Na nahé tělo stesk si sedne, k hranicím lásky nedohlédne, namísto něhy příchuť slaná, točí se deska obehraná. City jak pouta mysl stráží, ruce se hladit neodváží, přivřené oči tmy se ptají, prší mi v duši nebo v ráji? Autor: Zuzana Pivcová Foto: Elena Valeriánová
Kalupem se blíží konec pobytu. Ještě se můžu jeden den máchat v teplé slané vodě, nechat s houpat vlnami, přes plavací brýle pozorovat rybičky u dna, večer si objednat poslední „ni white vino, plíz“. Pak poslední snídaně, poslední namočení ve vlnách, naposledy se projít po městečku Ksamil a utratit poslední leky. Odpoledne už čeká autobus a jedeme domů. Zájezd jsem samozřejmě ukončila svým hurá splašeným způsobem, na lodi jsem si odřela nohu. Už vás někdy ošetřoval sám kapitán? Mne ano….
Dnes mne čeká výlet nazvaný trochu záhadně – Safari. Z hotelu jedeme tři – já a jeden manželský pár. Shromaždiště je v Sarandě, přijel pro nás neznámý řidič s osobním autem, a mně se ihned podařilo zaperlit (jak jinak). Manželé si sedli dozadu, já vedle řidiče. Bylo horko, on pustil klimatizaci a zeptal se mne (pravděpodobně), jestli ji má nechat puštěnou, jestli to nevadí. Samozřejmě jsem přikývla. „Jo,“ a souhlas ještě potvrdila „no!“ Řidič natáhl ruku, klimatizaci vypnul a pootevřel…
Dnes jedem do Gjirokastry. Delegát Petr pro nás přijel osobním autem hned po snídani. Mně v úvodu vysvětlil, že to potápění nedopadlo. Kupodivu prý nejvíce vadilo, že neumím anglicky a tak by nám dělalo problémy se na něčem domluvit. No, nevím, myslím, že byl jen taktní a neřekl, že to nejde kvůli věku. Nejsem zklamaná, já s tím počítala. Ale aspoň jsem to zkusila. Byly jsme čtyři turistky a řidič Petr. Bylo nás málo, a tak to byl takový přátelský,…
Když jsem měla rozepsaný tento třetí díl, došlo v Albánii k zemětřesení. Měla jsem zábrany zveřejňovat své nadšení z cest, když jsem ještě netušila, k jakým katastrofám v Albánii došlo či ještě může dojít. Navíc mi je Albánců hodně líto, je to chudá země s milými a pohodovými lidmi. Také, přiznávám se, jsem o jeden den psaní odložila z nutné, opravdu velmi nutné návštěvy lesa. Byla jsem totiž sestrou doslova přinucena jít na hřiby. Napřed jsem brblala, co je to…
Máme první ráno. Z postele nevylézám příliš ochotně. Okamžitě se ale ladím do růžova, usmiřuje si mne sluníčko, modré nebe a výhled z balkonu. Máme pokoj do silnice, ale při pohledu doprava vidím moře, jak mírnými vlnkami omývá skalnaté pobřeží a kousek pláže. Ten první den jsme věnovaly odpočinku. Po snídani jsme se vydaly na pláž, zaplatily si lehátka a věnovaly se plavání a aktivnímu leháru (obracely jsme se z boku na bok). Plážička je malá, ale voda teplá a…
Někdy člověk potřebuje změnu, poznat něco nového, utéci na chvíli problémům a utřídit myšlenky. Mne tohle nutkání vypadnout ze zajetých kolejí přepadlo letos uprostřed léta. Což o to, věděla jsem, že za pár dní pojedu do Vysokých Tater, ale chtěla jsem ještě něco víc. Samotné se mi ale moc nechtělo – tak s kým? Sestra už nemá čas, přátelé mají dávno zařízené pobyty jinde. Sedla jsem tedy k notebooku a jala se vyhledávat. Najdu duši, která v tomto směru rovněž…
Je čtvrtek, poslední den. Včera večer po tom sestupu ze Skalnatého plesa jsem pěkně cítila nohy – konkrétně stehenní svaly. Bylo mi samotné směšné, jak se večer nožičky vzpíraly, že ony tedy těch pár schodů z patra nepůjdou. Že toho už mají dost a basta. Na večeři jsem se šourala schůdek po schůdku a pevně se přidržovala zábradlí. Nahoru do schodů (jídelna je v jiném křídle) to ale šlo, to zase ano. Když jsem si pak nakládala u bufetu jídlo…
Jsme u první večeře v hotelu Morava. Na stolech před námi sklenice s přípitkem na uvítanou, zástupce hotelu nás o něčem informuje, ale skoro nikdo ho neposlouchá. Očima těkáme kolem a seznamujeme se. Po večeři malé setkání íčkařů (je nás tu osm) a zároveň plánujeme, kam zítra vyrazíme. Nikdo není na nikoho vázaný, každý se může sám rozhodnout, jak stráví svůj čas. Nebudu zde popisovat jednotlivé tůry. Chodili jsme skoro po stejných místech jako před dvěma lety. Pondělí – Starý…
Tak jsem se letos opět rozhodla navštívit Vysoké Tatry. Hory mám ráda, v Alpách jsem byla teď dvakrát po sobě – a vůbec, v Tatrách se mi líbí a domluvím se tam. Od plánů k činu nebylo daleko – a tak se stalo, že jsem opět jednou seděla ve ve vlaku a poslouchala rytmické drntata drntata… Do vlaku jsme se sestrou nasedaly až v Trenčíně a tam nás vezl její vnuk. Pár kilometrů před městem nás chytl prudký slejvák….
3. Buřty a strašidlo „Babi, nevíš, co je to tam na kopci na druhé straně? Tam v lese?“ vzpomněla si Hanka. Seděla před chatkou na jednom z těch dřevěných špalků, v ruce prut a na něm špekáček. Oheň přívětivě praskal a Hanka nad ním zamyšleně otáčela prutem. „To tam stojí hrad, vlastně už skoro jen trosky. Odtud zdola přes ty vysoké smrky není moc vidět. Určitě si tam ale naplánujeme výlet, je tam prý moc hezký výhled na druhou stranu…
Vodník a vydra Hance se nabitá a schválená svoboda pohybu moc zamlouvala. Doma ve městě by ji maminka jen tak samotnou ven nepustila, měla by o ni strach. Teď jen vyběhla před chatu, v ruce foťák, který o předminulých Vánocích našla pod stromečkem, a se zájmem se rozhlížela po okolí. Kam se teď vydá? „Vlastně je tu docela hezky. I ta naše chata na pohled ujde,“ pomyslela si trochu udiveně. Malá roubená chatka měla všechna okýnka otevřená a plná květináčů…
Možná se vrátíš, lásko má zatoulaná, obavy ztratíš tiché jak růže planá, zjevíš se rovnou na prahu u mých dveří, ledy se pohnou, ač mnozí neuvěří. Možná mě mineš, cesta to snadná není, s řečištěm splyneš v bezradném rozloučení, vím, na východě bez tebe také svítá, i v nepohodě život se neodmítá. Možná se lekneš, zda nejsem cizí žena, slova mi řekneš, co zbyla nevyřčena, zůstaneš se mnou, aniž tě někdo nutí, vlny se vzedmou bez hrozby utonutí. Možná se…